Stezkou Bílého vlka

1. Noční můra

#1 - Povídka inspirovaná slovy oblíbené písně

I dreamed I was missing

You were so scared

But no one would listen

Cause no one else cared

After my dreaming

I woke with this fear

What am I leaving

When I'm done here?

Linkin Park – Leave Out All the Rest

Triss velmi nezvykle nezářila na dálku. Její obvykle jasně zelené šaty vystřídaly půlnoční černé, které měla nahoře upnuté až ke krku a splývaly jí po celém těle až ke kotníkům. Společně s barevností šatů se vytratil i její věčně přítomný úsměv a jiskřičky v očích. I její obličej ztratil přirozenou barvu a podobal se chladivému mramoru. Dny jí splývaly dohromady a neměla tušení, kdy se naposledy dobře vyspala. Tedy vlastně měla. Ještě stále si dokázala trochu vzpomenout jaké to bylo, když její postel zahřívalo jeho pevné tělo a ona se k němu v noci tiskla ve snaze se o trochu více zahřát. A když kolem ní ovinul svou silnou paži, na tváři se jí mihl letmý úsměv...

Stála ve stínu mohutné smuteční vrby a její oči se leskly slzami. Na moment je zavřela a rozechvěle vydechla. Stále nemohla uvěřit tomu, že už tu nebyl, že odešel. Když znovu pohlédla před sebe, po tvářích jí stekly první drobné kapičky smutku. I přes ně dokázala přečíst nápis na kamenném náhrobku, před kterým stála s červenou růží v ruce. Jenže jakmile přečetla jen jeho jméno, rozplakala se. Volnou rukou si zakryla obličej, přestože se neměla před kým skrývat. Vrba byla její jedinou společnicí. Hrudník se jí trhavě nadzdvihával v nepravidelných vzlycích, které se pokoušela utišit. Podařilo se jí to až po pár minutách, kdy se zhluboka nadechla a pomalu se k náhrobku snížila, aby na něj růži položila. Znovu si přečetla prvních pár písmen: Zde leží Geralt, zaklínač...

Než ji stihl opět přemoci pláč, zavřela oči a potřásla hlavou. Proč tomu stále nedokázala uvěřit? Ostatní se s tím smířili rychle. Vlastně možná až moc rychle. Eskel s Lambertem se po pohřbu vytratili neznámo kam, ani se jí neobtěžovali říkat, jaké mají další cíle. U Lamberta jí to vlastně moc nepřekvapovalo, měl v hlavě hlavně jen Keiru, ale od Eskela čekala, že se alespoň zdrží. Yennefer s ní nějakou dobu komunikovala skrze dopisy. Přeci jen byly dlouholetými přítelkyněmi a ať už mezi nimi bylo jakékoli napětí, tohle nebyl moment, kdy si měly co vyčítat. Posílaly si psaní pravidelně, ale přesto po vcelku krátké době Yenna začala odpovídat více úsečně, až jí nakonec nepřišel žádný dopis. A Ciri... Ciri se ukázala na pohřbu jen velmi krátce, než se portálem přenesla kamsi do neznáma.

Triss ani nedokázala vyjádřit všechnu tu úzkost a bezradnost. Kolik lidí na pohřeb ani nepřišlo, ani se neobtěžovali poslat psaní. Copak své přátelství jen předstírali? Copak jim na Geraltovi nezáleželo?

Klesla do dřepu a dotkla se chladivého kamene. Pootevřela rozechvělé rty. Měla pocit, že by měla něco říct. Stýskalo se jí po dlouhých večerech, kdy spolu dokázali jen ležet v posteli a povídat si. Potom ji Geralt láskyplně přivinul do své náruče, pomilovali se a pak si zase povídali, než se pokojem začalo rozléhat jeho pravidelné oddechování.

Jenže on teď věděl vše, co by mu chtěla říct. Věděl o všem, co trápilo její srdce. Musel to vědět. Neustále si říkala, že se na ní někde seshora dívá, protože chvílemi pociťovala zvláštní chvění, které znávala z jeho přítomnosti. Musel vědět kolik se toho už naplakala. Musel vidět, za kým vším jela jen aby skončila v slzách. Plakala a křičela, až skoro ztrácela hlas. Nadávala a zoufala. Ale oni ji neposlouchali. Konejšivě ji pohladili po vlasech, zamumlali slova zdánlivého pochopení a už jí nevěnovali pozornost. Co měla dělat víc? Jak jim měla dokázat, že tohle si Geralt nezasloužil? Jak měla jen udělat, aby viděli, s čím vším jim pomohl, kolikrát je zachránil... Jenže všechno z toho by nejspíš bylo zbytečné. Neposlouchali by ji.