#5 - Nikdy nepsaný žánr: zvolila jsem báseň, protože je vlastně občas píšu, ale nikdy ne pro zveřejnění
Když tma se přikrádá,
A jemu těžkou víčka.
Marně se přemáhá,
Aby nepodlehl snům.
Ví, co bude dál,
Koho uvidí.
Těžko by se bál,
Vždyť je mu blíž než ostatní.
Však zmáhá ho stesk,
Je to už dávno.
Co spatřil černoty lesk,
Jejích vlasů havraních.
Tolik ji touží znovu spatřit,
A sevřít v náručí.
On ale neví, kde má začít,
Když chce hledat ji.
Jak světlo a tma,
Jak den a noc.
Dvě zbloudilé duše,
Nad nimiž osud má moc.
Čarodějka krásná,
ledové má srdce.
A bílý vlk samotář,
Co rozehřát ho chce.
Ve snech vídává,
Ty fialkové oči.
Marně v nich hledává,
Co chtěl by slyšet z jejích rtů.
Přesto však dál hledá,
Pátrá po ní každý den.
Neb srdce ho nabádá,
Že bez ní být nemůže.
A tak bloudí dál,
Aniž by věděl.
Že tam kde kdysi stál,
Ona teď ptá se po něm.
Sžírá ji stesk a touha,
Když nemůže spát.
Ze snů zbyla jen šmouha,
Na srdci má šrám.
Na tom střípku ledu v sobě,
Který myslela, že ztratila.
Ani nesnila o době,
Kdy prahla by po náruči.
Tak touží spatřit ty oči,
Aspoň na pár chvil.
Ty oči kočičí,
Zas ten pocit, že tu pro ni byl...
Jen aby se vykradla,
V rouchu úsvitu.
A jeho city ranila,
Bez kapky soucitu.
Vždyť někdo jako on,
Žádné city nemá mít.
Proto mu srdce praská na střípků milion,
A hledá ji stále v marné snaze zůstat...
Jak světlo a tma,
Jak den a noc.
Dvě zbloudilé duše,
Nad nimiž osud má moc.
Čarodějka krásná,
ledové má srdce.
A bílý vlk samotář,
Co rozehřát ho chce.
ČTEŠ
Stezkou Bílého vlka
FantasyOd nedávna bylo známo, že zaklínači zasvětili svůj život Stezce. I Bílý vlk se po ní dosti dlouho toulal. Pak se však konečně dotrmácel ke spřízněné duši a přišlo rozhodnutí vyzkoušet trochu poklidnější život se svou milovanou po boku. Ovšem, Stezka...
