Ztracený mezi alejemi

Probuzení

Stalo se mi to dávno. Možná ještě v době, kdy jsem míval čas na své oblíbené seriály a koníčky. V tu dobu mi mohlo být tak patnáct, zhruba jako vám v tuto chvíli. Měl jsem mít za týden narozeniny a jejich příprava byla v plném proudu. Rodiče chudáci nevěděli, co mi vlastně koupit, protože puberta se mnou mlátila ze strany na stranu, jak kdybych byl hadrová panenka a přátelé by mě zase nejraději obdařili kamionem kondomů a jim podobnými ptákovinami, na které jsem v tu dobu jaksi ještě nemyslel. Měl jsem pomalejší dospívání, než většina mých spolužáků a spolužaček a zatímco oni už by se nejraději oblizovali za školou, jen co skončí poslední hodina, já se snažil vzpomenout si na poslední úryvky knihy, kterou jsem včera rozečetl.

Miloval jsem tehdy detektivky a horory. Byl to takový můj úlet z reality, který na konci končíval brekem nebo spaním s plyšákem, protože jsem za pána boha nemohl přestat myslet na to, co by mohlo vylézt z mého šatníku. Ještě horší bývalo, když pršelo nebo byla bouřka. To mi někdy ani to světlo nepomohlo a musel jsem celou noc zůstat vzhůru.

No a za jednoho krásného deštivého dne, jsem se panečku rozhodl, že si znovu přečtu svou oblíbenou knihu. Jmenovala se "Psycho: Sanatorium" a určitě jste o ní už slyšeli. Je to vlastně taková psychologická a krvavá řežba, u které myslíte jen na to, aby vám nikdo z ničeho nic nepřejel skalpelem po zádech.

Zhruba kolem čtvrté jsem dorazil ze školy domů, batoh letěl automaticky do rohu na své místo, odkud ho vytahuji pouze proto, abych si ho vzal na záda a do školy. Poté jsem vytáhl knížku z poličky, zalehl na postel a šel číst. Z počátku na tom nebylo nic divného, ba dokonce jsem se nudil, protože jsem již předem věděl, jak knížka dopadne, ale když se něco rozečte, prostě se to dokončí, i kdybych tu noc neměl spát. Mohlo být tak kolem deváté večer, když jsem byl zhruba ve třetině knihy.Měl jsem hlad, tak jsem si zašel pro něco málo k snědku do lednice.

Když jsem se vrátil, pustil jsem se zpátky do čtení. Zhruba po půl hodině se mi začali klížit oči a pak. Pak jsem prostě usnul. Nepamatuji si detaily ani jak se to přesně stalo, ale prostě jsem usnul.

Z ničeho nic jsem se probral, ale už jsem nebyl doma. Byl jsem v lese. Byla tma a mlha, která okolí zalévala sněhobílou přikrývkou, tudíž jsem viděl sotva na pár metrů. Zkusil jsem se rozhlédnout, ale kolem mě byli jen stromy a tma, nic víc. Ani malý náznak něčeho, čeho bych se mohl přidržet a vzpomenout si, jak jsem se sem vlastně dostal. Zkusil jsem se štípnout, ale nic se nestalo, pořád jsem tam byl, jen mě trošku zabolela ruka začala se mi na místě štípnutí tvořit malá červená skvrnka. Ztratil jsem se... Ale kde? Kdy? Nebo dokonce jak? To jsem tehdy netušil. Netušil jsem dokonce ani to, jak se odtamtud dostat.

Do hajzlu zaklel jsem si sám pro sebe. Občas se mi stávalo, že jsem byl náměsíčný, ale nikdy jsem se nedostal z domu pryč. Natož abych byl někde v lese. Sakra vždyť kolem města ani žádný pořádný les nebyl!