"Můžem jít?" Optal se mne můj kamarád. Jmenoval se Nathan. On, převlečen za šíleného vraha a já, já bez převleku. Částečně. Šla jsem za trenérku psů. Chodily jsme od domu k domu. Jenže bydlíme v odlehlejší části města. A abychom se museli dostat dál, tak musíme jít buď 500 metrů přes park a nebo 1km kolem parku. Je to buď a nebo. Šli jsme přes park. Nathan mě v asi čtvrt cesty opustil. Nevím kde je a i kdyz na neho volám, tak stále nikde není. Šešla jsem z cesty. Nevím kde jsem, nemám žádnou baterku, prostě nic. Šla jsem už alespoň 2 hodiny. Najednout tu bylo jezero. Bylo... nádherné. Ale jak kdyby bez duše. Šla jsem kolem něj dál, po kamínkách. Vánek se ochladil a i přes to, že stromy rostly při krajích jezera, tak byli suché. Ani vránu, sedící na jedné z větví stromu, to neudrželo. Větev spadla. Hluk který způsobila nebylo ale jediné, co bylo slyšet. Za mnou zapraskaly větvičky. Radši jsem zvuky ignorovala a šla dál. S nepříjemným pocitem a jezerem po mé pravé straně jsem pokračovala v cestě do neznáma. Zvuky za mnou se ozývali stále více a častěji. Najednout se něco za mnou rozeběhlo. Neviděla jsem to, ale slyšela jsem to. Rozeběhla jsem se taky. Běže la jsem jak nejrychleji jsem mohla. To něco,, něco za mnou, hlasitě sípalo a smálo se to. Utíkala jsem rychleji, až se jezero předemnou začalo stáčel doleva a žádná cesta než rovně do kopce tu nebyla. Doběhla jsem až na kraj jezera. Tam jsem zastavila a otočila se. Nikdo tam nebyl. Koukla jsem se pod břeh. Tohle nebyl jen kde jaký břeh. Na druhé straně, na kopci, byl zámek, či hrad, kdo ví co to bylo. A dole? Dole z tohoto útesu kde stojim, byli mrtvoly. Konkrétně 5 těl, ležící na písečné pláži. Jezero vypadajíc jako taneční sál byl realitou. Teď tu tančím také. S 5ti dětmi, z toho 4 kluci. Chtěli jít na onen hrad. Ovšem, nikdy tam nedošli....
