Léto

/1/

Myslela jsem, že je to jen pocit, ale nebyl. Ten trhlý, dementní kluk se mi opravdu líbil. S Marou se znám už přes roka a půl. Už ani nevím, jak je to dlouho. Seznámili jsme se přes mého bývalého kluka se kterým jsme se rozešli a ztratili všechny krásné vzpomínky. Alespoň tento debílek mi zůstal. S Marou jsme od té doby, co jsme se přes Dana seznámili, volali pořád. Tolik jsem se nikdy nenasmála. Byla jsem šťastnější, jak nikdy před tím, jen on mě dokázal rozesmát. Vždy tu byl pro mě a já věděla, že to mezi námi nebude jen tak. Věděla jsem, že Mara ke mně něco cítí, ale nechtěla jsem si to připustit, protože já ho brala jen jako kamaráda. Vlastně toho nejlepšího kamaráda. Nikdy jsme se s Marou neviděli. Já bydlím v Brně a on v Jihlavě a i přes to, že mi je už 17, mě máma nechce pustit vlakem, tak daleko. Smířila jsem se proto s tím, že Maru nikdy neuvidím, leda že by se stal zázrak, ale ten se nestane, jelikož Mara hraje profesionálně fotbal a vždy, když se naskytne nějaká možnost a za mnou tu dálku přijet, něco se pokazí a Mara zůstane doma. 

Tohle léto je pro mě posledním létem před maturitou a já se začínám bát čím dál tím víc. Rozhodla jsem se přes prázdniny nestresovat a pořádně si je užít. Nechtěla jsem nikam na dovolenou, ale máma se nenechala ukecat a koupila zájezd do Chorvatska. Byla jsem šťastná a těšila se na poslední týden školy. Už se to blížilo a já se nemohla dočkat, až se budu válet na pláži s knížkou v ruce. Týdny utíkaly, jako voda, ale něco se změnilo. S Marou jsme si moc nepsali, a mě to velmi chybělo. Když jsem mu napsala, neměl na mě skoro vůbec čas. A v tu dobu jsem si to uvědomila. Tento střapatý úchylák se mi začal líbit, ale jinak. Při pohledu na něj, na fotky, které jsem z volání měla jsem byla šťastná a i když jsem si to nechtěla přiznat, začínala mě lákat představa, že by jsme, my dva mohli.. Být spolu.

Zbývalo 14 dní do odjezdu a já si už plánovala, co si s sebou vezmu a co si ještě koupím. Rozhodla jsem se, že půjdu se svojí nejlepší kamarádkou Tamčou nakupovat. Dlouho jsme si nikam nevyrazili, tak mi to připadal, jako dobrý nápad ji zase vidět. Prošli jsme několik obchodů, já si koupila nové plavky a nějaké letní šaty. Když jsme mířili k menší kavárničce, napadlo mě, se se svým divným pocitem k Marovi svěřit Tamči, vždy mi pomohla a já věděla, že teď tomu tak bude taky. Povyprávěla jsem jí vše, co se za poslední dobu stalo a Tamča mi věnovala jeden ten z jejich nejkrásnějších úsměvů. Řekla mi, že jestli se nechci trápit, tak mu to povím a pak sama uvidím, jaký na to má pohled on.

Když jsem přišla domů, rozhodla jsem se mu napsat rovnou a skoncovat s tímhle šíleným rozhodováním. 

Já: Ahoj :)
Marian: Ahoj, dlouho jsem si nepsali, chyběla jsi mi :D
Já: No to máš pravdu, opravdu dlouho jsme si nepsali
Já: No.. a jak se máš?
Marian: Jo mám se fajn, je všechno v pořádku? Přijdeš mi lehce nesvá
Já: Jo no, jsem v pohodě, jen na mě doléhá stres z maturity :D
Marian: Vždyť tu děláš až za dlouho, měla by jsi se přestat stresovat, vždyť jsi šikovná a maturitu dáš na plné čáře :)

Takhle nervózní jsem nebyla už hodně dlouho. Jenže mu to musím říct.

Já: Maro, mám tě moc ráda..
Marian: Vždyť já tebe taky a to ty víš, ne?
Já: Jo, jenže já tě mám ráda víc..
Marian: Jak to jako myslíš?
Já: Víc než kamaráda..
Marian: Víš, že tohle nejde. Já mám holku.

Zobrazeno.

Marian: Promiň, mrzí mě to :(

Zobrazeno.