Léto

/3/

Odevzdali jsme kufry pánovi, který stál před autobusem. Vypadal sympaticky a to vycítila i moje máma, protože se sním začala bavit. Já jsem tam snimi nechtěla postávat, tak jsem se šla projít po parkovišti. Nebylo moc velké, ale pro nástup do autobusů stačilo. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem zavolala Tamči. Ta mi to samozřejmě nebrala, protože kdo by byl vzhůru o pěti ráno, když může spát, jak dlouho chce. Napsala jsem jí omluvnou zprávu, že jsem si neuvědomila kolik je a že se moc omlouvám, jestli jsem jí vzbudila. O chvíli později mi začal vybrovat mobil. Doufala jsem, že to není Tamča, mrzelo by mě kdybych ji probudila. Ale ne, Tamča to nebyla. Byla to máma, která mě nemohla najít. Už byl čas, abychom odjížděli, takže jsem rychle došla k našemu autobusu a nastoupili jsme.

Když všichni nastoupili, ozval se příjemný hlas. Patřil tomu pánovi se kterým si mamka venku povídala. Oznámil nám pár informací a když domluvil, autobus se rozjel. Nějakou dobu jsme si s mamkou povídali, ale ta pak usla, tak jsem si vytáhla knížku. Po chvíli mě to také zmohlo, takže jsem zavřela oči a usla. Probudila jsem se až na benzínce, kde jsme měli zastávku. Nejdřív jsem byla úplně mimo, ale po chvíli jsem si všimla, že na mě někdo mluví. Nebyla to máma. Ta asi šla na záchod. Ale byl to kluk, tak v mém věku. Když viděl, jak jsem zmatená, usmál se a podal mi kelímek s čajem. Podezřívavě jsem si ho prohlédla a on se začal lehce smát. Když jsem si uvědomila, jak dementně musím vypadat, začala jsem se smát taky.

''Neboj nic jsem do toho nedal, vlastně mě ta milá paní, která sedí na místě vedle tebe poprosila, jestli bych tu s tím nepočkal.'' řekl příjemným hlasem a já si od něj vzala kelímek.

''Děkuju a promiň, ale ještě se mi nestalo, že by někdo seděl vedle mě a podával mi kelímek se záhadnou tekutinou.'' odpověděla jsem a on se znovu rozesmál. Pak jsme si povídali do té doby než se autobus znovu nerozjel. Během rozhovoru jsem zjistila, že jede taky na dovolenou se svou matkou a aby toho nebylo málo, jeli na stejné místo, jako my. 

Ten kluk se jmenoval Tobiáš. Měl krásné kudrnaté vlasy a modré pronikavé oči, do kterých jsem se hned zamilovala. Ono já celkově miluji modré oči, takže to nebylo ani moc překvapení.

Během 10 hodinové cesty, jsme asi 6 krát zastavili. Tobiho jsem během zastávek viděla už jen jednou. 

Když jsme dojeli k našemu campu, řidič nám pomohl s kufry a představil nám naší delegátku. Vypadala dost mladě. S mamkou jsme určili, že jí bude tak 25 a později jsme zjistili, že jsme se moc nesekli. Bylo jí 24.

Krom nás a Tobiho, nevystoupilo moc lidí. Byla tu rodinka se třemi dětmi a pár důchodců. Paní delegátka byla moc milá. Každému ukázala jejich mobile houme, ve kterém budou ubytovaní po dobu dovolené. Náš měl číslo 7. Což byla skvělé, jelikož jsme byli v první řadě a k moři to měli opravdu kousek. Paní delegátka nám nakonec řekla v kolik bude informační schůzka a odešla.

Mamka byla nadšená. Mobile houme nebyl velký, ale pro nás dvě stačil. Byly tu dva pokoje, kuchyň a koupelna. Vypadalo to tu moc krásně a útulně. Začali jsme vybalovat a když bylo hotovo, byl čas schůzky.

Na schůzce jsme zjistili, že se slečna jmenuje Martina. Řekla nám spoustu informací o místě, které restaurace stojí za to navštívit a spoustu dalších věcí. Rovnou jsme se rozhodli a zaplatili výlet lodí na nějaký ostrov. Když jsme se vrátili ze schůzky šli  jsme se jít projít kolem pláže a jelikož bylo celkem pozdě, tak jsme navštívili jednu z restaurací, kterou nám Martina doporučila.

Že je toto místo krásné jsme věděli už z fotek, ale když jsme se tu procházeli při západu slunce, bylo to ještě hezčí.

To by jsme to nebyli my, kdybychom se při cestě zpátky neztratili. Asi půl hodiny jsme hledali náš mobile houme a až pak zjistili, že jsme šli špatnou uličkou. Nakonec jsme ho našli a jelikož se nám nechtělo jít spát, tak jsme na terase hráli karty.