Za oknem

Úvod

,,Co jsem ti udělala? Dala jsem ti všechno! Zůstala jsem doma, starala se o děti, o domácnost! Ale hlavně, zůstala jsem! Neutekla jsem pryč!"
,,Je mi líto, ale už si nerozumíme. Prostě bude lepší, když odejdeš."
,,Kam mám jít? Žádný peníze nemám, nevydělávám! O to jsi se staral ty!"
Hádka nebrala konce. Matčin křik, prosby ani výhrůžky na otce neplatili.
,,Sbal si kufry,Anno. Prostě odjíždíte. Hned."
,,Zatraceně, kam asi? Rodiče jsou po smrti,další příbuzný nemám! Přátele taky ne! Co budu dělat? Nemůžeš mě takhle vyhodit, mám na krku dvě děti!"  propukla matka v další vlnu pláče.
,,Něco mám." odvětil otec stroze a šel si zakouřit na balkón, aby nemusel poslouchat všechen ten křik a lamentování.
Vyšla jsem ze svého pokoje s bráchou v náručí.
,,Mami? Co bude teď?" zeptala jsem se opatrně. Máma ale i přes můj tichý tón znovu vybuchla: ,,Copak já vím? Tvůj otec mi odmítá cokoliv říct a mě už to ani nezajímá! Horší než s ním to být nemůže, pojedu klidně i do pekla! Horší je,že vy musíte se mnou, on se o vás nepostará. Ale nevím, jestli to   zvládnu já sama." pronesla nakonec zničeně. Pokusila jsem se jí uklidnit: ,,Všechno zvládneme mami, hlavně, že budeme spolu." Máma se usmála a objala mě. ,,Jděte ještě na chvíli do pokoje,ano? Sbal si věci. Sbal je i Romanovi, prosím tě." dodala. ,,Neboj." špitla jsem.
Zalezla jsem do pokoje a zavřela za sebou dveře. Romana jsem posadila na postel a pustila se do balení. I přes zavřené dveře a Romanovo žvatlání jsem zřetelně slyšela další hádku.

Jeli jsme asi tři hodiny. Po cestě nás stihl prudký déšť, sem tam doprovázený blesky. Rozhlížela jsem se po okolí, ale viděla jsem jen husté, téměř nepropustné černé lesy.
Najednou auto zpomalilo. Myslela jsem,že je to kvůli terénu, v těchto končinách naprosto neprůjezdnému.
Záhy jsem pochopila,jak moc se mýlím.
,,To snad nemyslíš vážně. Tady mám normálně žít a vychovat dvě děti? To se nedá, vždyť se ten barák rozpadá!" zděsila se matka.
Rozhlédla jsem se znovu a pozorněji. Mezi vysokými borovicemi jsem spatřila drobnou,polorozpadlou chajdu,se střechou děravější než cedník.
,,No,pořád je tu možnost, že budete bydlet v krmelci,někde hlouběji v lesích." zasyčel otec. ,,Volba je na tobě."
Matka vystoupila a zaťukala na zadní okénko,kde jsem seděla.
Vystupovat se mi nechtělo,ale jiná možnost nebyla. Odpásala jsem  Romana,vzala dvě tašky a s námahou vystoupila. Matka tašky převzala a já se natáhla zpátky pro Romana. Bez rozloučení jsem zabouchla dveře a rychle se vydala za matkou k chajdě.
Podívaly jsme se na sebe a s nádechem otevřely dveře. Vypadalo to spíše jako Hirošima po výbuchu, než jako 'obyvatelná' chata.
,,To zvládneme." pronesly jsme s matkou unisono i přes to,že nás zhlédnutí interiéru chaty vyděsilo snad ještě víc,než otcovo oznámení o tom,že prostě musíme odejít.