HEJ TY!

Byl to absolutně normální večer. Unavený Ivan se připravoval jít spát, ale jeho plán sabotovalo popelářské auto, které jelo překvapivě dlouho.

„Jaký debil se rozhodl, že budou sbírat popelnice v tuhle hodinu!" zlobil se Ivan.

Ale nakonec odvedli svou práci a odjeli, ne dost brzo na to, aby Ivan nevykoukl z okna a nenazval je ničemnými čůráky a debily. Ale co už, jsou pryč a Ivana čekal zasloužený klidný spánek, anebo si to alespoň myslel.

Usnul, ale po nějaké chvíli ho probral nepříjemný pocit. Absolutní ticho tmavého bytu totiž rozbil dětský hlásek se slovy: „Hej, ty! Ještě deset popelnic."

Rozespalý Ivan byl zaskočený. Jeho první myšlenka byla, že se mu to vše zdá. Jeho úvahy ale znovu rozbil dětský hlas.

„Hej, ty! Ještě devět popelnic."

Teď již zděšený Ivan vykřikl: „Kdo je tam?!"

Odpovědi se sice dočkal, ale rozhodně ne té, kterou chtěl. „Hej, ty! Ještě osm popelnic.".

Ivan v ten moment vyletěl z postele, rozsvítil světlo a znovu zvolal: „Kdo je tam?!"

Tentokrát se z chodby ozvalo: „Hej, ty! Už jen sedm popelnic."

Zdešený Ivan se chopil své zbraně, vstoupil do chodby a pronesl: „Vylez nebo tě sundám!"

Ale jediná odpověď, které se dočkal, byl zas ten dětský hlas. „Hej, ty! Ještě šest popelnic"

Ivan se třásl strachy a zbraň pevně svíral v rukou. I přesto rozsvítil světlo na chodbě. Nikde nikdo.  „Ty zkurvenej spratku, vylez, nebo to vážně schytáš!" křičel do prázdna.

Hlásek mu znova odpověděl, tentokrát zpoza dveří v obýváku. „Hej ty! Ještě pět popelnic"

Ivanův strach se začínal měnit na hněv. Hbitě vtrhnul do obyváku a zakřičel: „Pokud okamžitě nevylezeš, tak ti ustřelím hlavu!"

Ale v obýváku také nikdo nebyl. Dětský hlásek se přesto ozval znova. „Hej, ty! Ještě čtyři."

Ivan vyběhl na chodbu a pokračoval směrem ke koupelně, odkud hlas slyšel tentokrát. Se slovy „CHCÍPNI, SVINĚ!" do tmavé koupelny třikrát střelil, avšak jedna střela se od něčeho odrazila a trefila Ivana přímo do kolene. Ivan upadl na zem a v ten moment za sebou uslyšel: „Hej, ty! Už zbývají jen tři."

Ivan se i přes bolest zvedl a kulhal za hlasem. Plný hněvu se otočil a naslepo střelil do šatníku, odkud slyšel ten prokletý hlas. Avšak v rychlosti zbraň blbě uchopil a zpětný ráz mu pařát zlomil. I přes své nářeky Ivan slyšel: „Hej, ty! Už zbývají jen dvě."

Hněv se změnil v čiré zoufalství. V posledním tažení se Ivan plazil ke vchodovím dveřím, musí z tohohle prokletého bytu vypadnout... Bytem bylo v ten moment zas slyšet: „Hej, ty! Už zbývá jen poslední."

Ivan byl již už dveří a pokoušel se je otevřít, ale byly zamčené. Zoufale spadl na zem a rozbrečel se. Bylo mu to ale k ničemu. Světla zhasla a poslední, co Ivan ve svém životě uslyšel, bylo: „Hej, ty! Už mi zbýváš pouze ty."

Ivanovo tělo bylo nalezeno za tři dny v popelnici za domem. Něco z toho, co se stalo tu noc v bytě, nám objasnily kamery, které tam měl nainstalované. Kdo byl ten dětský hlas a co se dělo ve tmě nikdo neví. Ani teď nikdo neví, kdo zabil Ivana a další dvacet sedm lidí, jejichž těla byla nalezena stejně znetvořená v popelnicích na celém světě.