Poslední Zvonění

1.

Crrrrrr crrrr crrrrrr crrrr crrrrrr crrrrrrrr, zvonil dál budík.  „Elizabeth! No tak Elizabeth! To neslyšíš ten budík!" Křičela maminka. „Vždyť už vstávám".  „Snad nechceš přijít první den do školy pozdě"
„Já stejně do tý blbý školy nechci!" Zařvala Elizabeth.
„Ale Elizabeth vždyť víš přeci, že jsme se museli přestěhovat."
„Kvůli tvý pitomý práci!?"
„Však uvidíš, že si hned první den najdeš kamarády a teď už dělej ať nepřijdeš pozdě."
Elizabeth se oblékla a šla se nasnídat, nasypala si plnou misku ovesných vloček a nalila mléko do hrnku. „Nechceš radši čaj? Je ovocný." 
„Ne, to je dobrý. Řekla Elizabeth a dala nádobí od snídaně do myčky a prudce zavřela dvířka.
„Netřískej s tou myčkou Elizabeth." „Promiň mami." Omluvila se Elizabeth začala si oblékat bundu a boty, na záda si dala aktovku a odešla. I když odešla tak na ní zařvala maminka ať se jí líbí ve škole, ale to už Elizabeth neslyšela. Mířila totiž do školy. Po cestě ji přepadaly myšlenky co když si nenajde žádné kamarády nebo co když tam budou přísné učitelky, nebo hnusné obědy nebo dokonce co když se bude potýkat s šikanou, Elizabeth se snažila na všechno zapomenout. Došla před budovu školy a pomalým krokem vstoupila dovnitř. Otevřela dveře a šla po vysokých schodech, musela dělat velké kroky, aby nezakopla. Když vyšla schody, tak uviděla jak se k ní blíží nějaká paní 
„Jsem vaše ředitelka Majorová." Představila se paní.
„A ty budeš ta nová viď."
„Ano, jmenuji se Elizabeth... Elizabeth Hurtová." Dokončila Elizabeth větu. „Tak tě tu vítám, pojď za mnou, bude se ti tu líbit."
„Chodíš do deváté třídy, že ano?" Elizabeth přikývla a šla zase po schodech za ředitelkou Majorovou. Tentokrát byly schody o něco menší, takže se jí šlo lépe.
„Budeš tady v 9.C, učebna číslo 277." Sotva Elizabeth vešla do třídy, ozval se zvonek. Do třídy vkročil pan učitel. „Ty jsi ta nová? No, tak si sedni támhle vedle Karolíny." ukázal učitel na místo. Elizabeth si mlčky přisedla, měla tak trochu sociální fobii, takže jí nevyhovovalo, že seděla uprostřed obklopená samými neznámými žáky. „Takže já jsem pan Major..." Představoval se učitel ale Karolína zbytek věty nevnímala.
„Je to manžel ředitelky." Řekla jí šeptem Karolína. Po chvíli se na Karolínu znovu otočila
„Jmenuji se Karolína Peeke." Řekla a přisunula si židli blíž ke Elizabeth.
„Já jsem Elizabeth Hurtová." Odpověděla jí na to a odsunula si židli o trochu dál. Nesnášela když se lidi kolem ní mačkají. Crrrrrrrrrrrrrrrr ozval se zvonek. Byla přestávka.
„Něco ti povím." Přišla k ní Karolína s ostatními spolužáky.
„Seš tu nová, takže bys to měla vědět, kdysi tu snámi asi tak před rokem chodil do třídy jeden kluk, jmenoval se Kevin Cash, byl prima, ale jednoho dne se stalo něco, co všechno změnilo, měli jsme zrovna hodinu tělocviku a on necvičil, byl po nemoci, tak čekal ve třídě, na to že byl tenkrát osmák, tak mu bylo 16 let. Bylo to zvláštní, nám všem tvrdil, že nikdy nepropadl. Když jsme my cvičili, tak on seděl ve třídě a četl si. Byl to tak trochu knihomol, když jsme se vrátili po tělocviku zpátky do třídy, on tam nebyl, nikde po celé škole! Vyhlásil se poplach. Ale nikdy se nenašel, školní dveře byly zavřené na zámek, takže utéct nemohl. O několik měsíců později jsme na něho zapomněli. Pak z neznámého důvodu začala škola hořet, když ji uhasili, museli ji přestavět, ale přesto že školu přestavěli, tělo nikde nenašli. Dřív naše učebna měla číslo 203, ale teď má číslo 277, což dává součet 16, jeho věk. Kdežto všechny učebny vedle mají čísla popořadě 200, 201, 202.......220 je nejvíc dole o patro níž je to od jedné. Něco na tom bude." Ukončila řeč Karolína, a s ostatními spolužáky odešli pryč. ............................................................Crrrrrrrrr dozvonil zvonek a všichni se rozběhli do školní jídelny. Dávali tam fakt „blivajs" , Elizabeth si stoupla do fronty a kuchařka jí pleskla na talíř, něco co vypadalo jako kaše, ale na kaši to bylo hodně bílé a byly v tom nějaké kousky. Elizabeth se zeptala kuchařky co to je za jídlo a ta jí odpověděla, že rizoto. Se znechuceným výrazem si sedla ke stolu, přišel k ní jeden kluk, byl to její spolužák, jmenoval se Tomáš. Elizabeth se chystala jít pryč, nechtěla poslouchat nic o Kevinovi, ale Tomáš nic nevykládal, Elizabeth se ulevilo, ale pak pronesl: „Víš, že tohle je normálně rozmixovaná rýže." 
„Radši bych to ani nevěděla." Odpověděla mu Elizabeth. Tomáš najednou obrátil oči v sloup, poté se začal záhadně usmívat, pak vstal a stoupl si na stůl. 
„Jmenuji se Kevin Cash, jmenuji se Kevin Cash, jmenuji se Kevin Cash, jmenuji se Kevin Cash...." Opakoval furt dokola Tomáš.
„Jmenuji se Kevin Cash a chci vám říct dokud jste tu všichni, že m..." Tomáš nedokončil větu, protože tam proběhla ředitelka Majorová a odvedla Tomáše. Elizabeth donesla jídlo, protože teď už tak neměla chuť k jídlu a šla pryč. Šla, ale najednou uviděla na chodbě ředitelku s Tomášem, rychlé se schovala za roh a poslouchala.  „
Víš, že jsem ti říkala, že máš být ticho, rozumíš, když se to někdo doví tak bude zle, chápeš, no tak chápeš to Kevine, musíš být hodný. Říkala ředitelka se slzami v očích.
„Proboha ona mu řekla KEVINE, to není možné." Říkala si pro sebe Elizabeth, tak aby jí ředitelka Majorová neslyšela. Elizabeth utíkala chodbou, pak se srazila s Karolínou. „Tak seš blbá nebo co, to neumíš dávat pozor!" zlobila se.
„Promiň, ale Tomáš je Kevin, Kevin Cash, ředitelka mu tak říkala a v jídelně si stou.... Karolína ji přerušila „Já vím v jídelně jsem byla taky, ale to je Tomáš, ne Kevin, Kevin je mrtvý, asi máš halucinace." Řekla jí Karolína a odešla. Otočila se a uviděla jak jde Tomáš za ní, počkala na něj a pak se ho zeptala proč říkal v jídelně, že je Kevin Cash.
„Co já nic neříkal, ty jseš úplně blbá, proč bych to jako říkal, vždyť já jsem Tomáš, celým jménem Tomáš Perzit, chtěl jsem se s tebou skamarádit, ale ty seš fakt divná, promiň." Tomáš se omluvil a odešel. ............................................................ Elizabeth přišla domů úplně vyčerpaná, šla rovnou do pokoje, zavřela oči a přemýšlela nad tím vším co se odehrálo.