Začalo to jednoho slunečného dne 28.10. S prarodiči a mým milovaným bratříčkem jsme jeli vlakem na výlet. Nastoupili jsme do opožděného rychlíku Českých Drah, který směřuje do naší cílové destinace, čímž byla Praha. Už od samého počátku, kdy jsme nastoupili do vlaku se nám něco nezdálo. Naše instinkty nebyly na omylu.
Sedli jsme si do kupé s modrými prosedlými sedačkami a čekali než náš opozdilec vyjede ze stanice Veselí nad Lužnicí. Najednou bylo černo.
"Mě se tu nelíbí, babi." řekla jsem s pohledem jako bych se koukala na učebnice z matiky. Babička jen pokrčila rameny a pousmála se.
S dupotem jako kdyby se hnalo sto slonů k nám přišel průvodčí a vyslovil nepříjemně tu obvyklou větu: "Přistoupil někdo?" koukla jsem se na něj a podala mu můj úhledně přeložený lístek.
Odvrátil své rubínové oči od lístků na mě a já myslela, že už tuhle jízdu nepřežiju, koukal na mě jak masový vrah na svou obeť, pak se falešně usmál cvaknul lístek a dal mi ho zpátky. Znovu jsem si celá rozklepaná lístek pečlivě přehla a vložila mezi telefon a kryt, jako to dělám obvykle.
Tohle udělal s každým lístkem, zavřel dveře a vypařil se. Pak už jsme ho neviděli.
Po půl hodině přišla průvodčí a já začla být zmatená a nervózní. Koukla jsem na ní a bezeslov ji podala lístek, celkem se divila, proč jsou všechny naše lístky už procvaklé, když při minulé zastávce teprve přešla do tohoto vagónu. "On už tu někdo b..." nedopoveděla větu a už se válela v louži krve, za ní stál ten záhadný muž.
Měla v zádech dvaceticentimetrový kuchyňský nůž.
Kleknul si k ní, krev která z ní už minutu teče si vzal na ruku a zasmál se, utřel si ruku od krve do saka s nápisem České dráhy a ukazováček ruky vztyčil před své rty: "Shhh" zašeptal. Zakřičela jsem.
S šokem jsem sebou švihla na zem našeho kupé až mě to náhle probudilo.
Ano...byl to sen. Díky bohu.
Než jsme dojeli do cíle tak jsem se trochu uklidnila a výlet jsem si naplno užila. Od té doby neusinam ve vlacích.
