po dechu

Úvod

Život je těžký, proto každý máme něco, co nám na to pomůže zapomenout.
Já se už roky utápím v hudbě, kdyby nebyla, nevím co bych dělala.

Moje závislost začala už dávno. Pamatuji si, že jsem chtěla hudbu tvořit.
Dle slov moji mamky, jsem písničky skládala na slova, které mi zadali. Kéž by to bylo lehké i teď.
Ale později, mě to omrzelo. Nechtěla jsem skládat písničky, když na mě někdo povolává, abych nekrákala.
V tu dobu, začala nová éra, když nemůžu zpívat, tak můžu hrát.
Na tuhle myšlenku mě přivedla jedna známá, co je o dva roky starší.
Pamatuji si ten pocit, když mi její flétnu po dlouhém přemlouváním půjčila do ruky.
Je to sice kus plastu, ale pro mě ten hudební nástroj měl duši.
Takže začalo dlooouhé přesvědčování mých rodičů k tomu, aby mi flétnu pořídili taky.
Odpověděď? Ne!
Nepřipustili, přeci jen jsem šla teprve do první a už jsem toho měla dost nad hlavu, ale i tak mě to zlomilo.
Den před novým a mým první školním rokem jsem si chystala aktovku.
A v tu chvíli se to stalo...

,,Kláry?" Vešla mamka a za ní i táta a byli oba vyculení jak lečo.
,,Víme, že máš narozeniny až v říjnu, ale meškala bys." Řekla mamka a táta z poza zad při jejich posledních slovech vytáhl bílý obal s nápisem Yamaha.

Už nevím, co se dělo dál, jen mě při té vzpomínce vždycky hřeje srdce.
Mamka mi říkala, že mě ještě před tím neviděla takhle brečet štěstím, když jsem po dlouhé době přišla na to, co v tom obalu vlastně je.

Můj první rok začal skvěle.
Chodila jsem sice na malou vesnickou školu, kde jsem vyrůstala, ale i tam jsme měli kroužek hry na flétnu.
Tóny jsme se učili klasicky, jak malé děti. Barvičkami. Chápete mě, ne? Modrá bylo h1, červená a1, zelená g1...
Někteří si to trpěli, ale ne, já byla jiná. Přestala jsem si je vybarvovat a tóny jsem se učila poznávat podle toho, na jaké lince jsou.
Než si mě zavolala paní učitelka s tím, že si je musím znovu začít vybarvovat. Údajně jsem dávala najevo ostatním, že jsem trochu napřed.

Za rok, jsme toho moc nezvládli. Jen se naučit sedm tónů, vždyť to ani na jednu stupnici nebylo. A navíc, naše paní učitelka odešla.

Celé prázdniny, jsem trénovala sama, než začal nový školní rok.
Mamka mě vzala na přijímačky do harmonie ve Zlíně.
A právě tu začala moje dlouhá cesta...