Drápy

PŘED 7 LETY

   Na oslavu osvobození lidu našeho království jsem se těšila roky. Koná se totiž jednou za deset let a tohle měla být má úplně první.
   Po svrhnutí krále Vilana IV. lidé dokázali, že i oni mají co mluvit do svého života v jakémkoliv postavení.
Zatímco na něj ostatní nadávali, já ho obdivovala. Bavilo mě poslouchat vyprávění starších o jeho krutovládě, o způsobech trestů, na které by se žádný normální člověk nemohl dívat. Ostatním to tak úchvatné nepřišlo. I děti, u kterých jsem předem viděla oprátku u krku mě měly za podivínku.  Naučila jsem se je nevnímat.
  
   Matka mi s úsměvem podala tác. Měla jsem jednoduchý úkol: Přenést ho na prostřední stůl, mezi mísu ovoce a vázou plnou rudých růží, které rostly na zahradě slečny Bianové. Šlo o velmi váženou ženu, která ráda prosazovala své názory. Matka ji neměla ráda a to i přes fakt, že byly příbuzné.
Já se jí vždycky radši vyhýbala. Její pohled se mi protivil. Taková plnostíhlá žena s volánky,co se pyšnila korzety. Věřila v nadpřirozeno a nikdy nesundala zelený kamínek, co měl sloužit jako náhrdelník, z krku. Co kamínek...Byl to šutr.
   Právě ona začala jako první z ničeho nic křičet a utíkat pryč. I když ty podpatky jí v tom dost bránili.

  Leknutím jsem tác upustila na zem. Všechno maso bylo na zemi. Ucítila jsem pevný stisk rukou kolem pasu. Táta si mě pomale obtáčel kolem těla až za matkou, která se mnou jemnými krůčky ustupovala. Uslyšela jsem vrčení několika psů. Vlků.
   To byl moment, kdy se mamka se mnou rozběhla pryč a ukryla do naší stodoly plné sena. Udělala ve seně důlek a posadila mě do něj. ,,Za chvíli se vrátím." řekla mi a a pár kroky zmizela. Měla jsem strach. Pomale jsem se posunovala na druhou stranu stodoly a přitom se stále dívala na otevřená vrata stodoly. Pomale jsem se přibližovala ke stěně. Než jsem nahmatala něco, co stěna ani trochu nebyla.

   Bez váhání jsem vstala a dala se do běhu. Aspoň jsem to měla v plánu. Ruka mě vzala za čelo a stáhla dozadu. Položil mě na zem. Nemohla jsem se hýbat. Tesáky byly jen kousek od mého krku a vrčení bilo do uší.
  Výstřel.
   Kluk ze mě okamžitě slezl a přikrčil se. Neměl skoro žádné oblečení a vypadalo to, že sám tuhle situaci nechápe.
  ,,Krito?" Zavolal táta.
  Kluk se tehdy na mě podíval úzkostným pohledem. Nebyl obyčejný. Měl červené oči...jasně červené. Ty ho prozrazovaly. Ještě zvláštnější byl vlčí ocas, na který jsem předtím narazila.

   Nemohla jsem ho prozradit. Vím, co by se pak dělo. Zželelo se mi ho. Takže jsem mlčela i přes tátovo volání a snažila se nevnímat červené oči, co mě teď nevěřícně probodávaly pohledem. Nepohnula jsem se až do doby, než táta rychlými kroky odcházel. Pak jsem se na něj otočila a dala mu svůj plášť, který měl sloužit jako symbol oslavy.
   Díkem mi bylo zavrčení. Ale ne jeho. Vlk stál těsně za mnou a podle sluchu moc nadšený nebyl. Pomalu jsem se...
   ,,Neotáčej se." Řekl mi kluk. ,,Ať tě ani nenapadne se otočit." pokračoval. Pak pokynul na vlka, který mi funěl na záda.  Výsledkem byl jeho ústup o pár kroků ode mě.
   Tiše jsem si oddechla, což kluka očividně dost pobavilo. Usmál se na mě od ucha k uchu a měl z toho hroznou legraci.
 
   Vlk mě lehkými krůčky obešel a a přivinul se k němu, čímž ho vyzdvihl na sebe. Až teď jsem si všimla, že byl mladík postřelený. Krev stékala z chodidla na studenou zem a vytvářela malinké loužičky.
   Myslím, že mi chtěl něco říct, to už se sem ale vracel můj táta. Vlk se rozběhl k východu do lesa, který obklopoval celou naší vesnici.

   Od té doby se lidé báli chodit do lesa. Konalo se několik výprav proti těmto stvořením, avšak bez úspěchu.
   Jen já viděla Triana znovu. A to několikrát. Přišel mi vrátit plášť. Samozřejmě s doprovodem toho černého vlka. Pak už mě párkrát navštívil i sám. Ale vždy večer, aby ho nikdo neviděl.
   Největším překvapením mi byl na narozeniny, kdy nikdo kromě rodiny nepřišel. Daroval mi vlastnoručně vyrobený náhrdelník. Vlastně byl dost podobný tomu slečny Bianové. Ale byl menší a měl hezčí červenou barvu.
   Naposled se tu objevil v mých dvanácti letech. Pak už jsem ho nikdy neviděla.
    Neměla jsem tušení, že setkání mi bude jen prospěchem.

Dobrý večer přeji :3
Yep. Jsem tu zase s novou knížkou a doufám, že se bude líbit.
Omluvte mou neaktivitu, ale takhle neaktivní budu i nadále a to z důvodu školy.  
SHIRA