Slunce svítilo vysoko na obloze, byl čas oběda. Normálně bych už dostal hlad, ale to mi momentálně nehrozilo, jelikož jsem už asi před hodinou ve vlaku spořádal celou svojí svačinu. (Přiznávám se, byl to téměř nadlidský výkon) Poprvé jsem jel na chatu sám. Rodiče sice pochybovali, ale zvládl jsem je ukecat. Vždyť už jsem dost starý na to, abych to tu zvládl. Při té vzpomínce jsem se ušklíbl. Měl jsem svoje rodiče rád, ale někdy to dost přeháněli. Z vlaku jsem vystoupil v blízké vesnici. Za tu chvilku jsem se stihl úplně stratit ve svých myšlenkách. ,,Pozor!" Zastavil jsem se na místě. Těsně přede mnou byl v zemi mohutný výmol. Pomalu jsem zamrkal a ucouvl o krok dozadu. Tak tam bych si pěkně namlátil hubu. ,,Zasněný jako vždy, co, Azami?" (Když jsem se měl narodit, naši měli jakési japonské období. Proto to jméno. Nic s tím nenadělám.)Už podle hlasu jsem poznal starého knihovníka. S ůsměvem jsem se na něj otočil. ,,Děkuji za záchranu. Málem jsem tam skončil." Knihovník se zasmál. ,,To je v pořádku. To je v pořádku" odmávl mě. ,,Tentokrát jsi přijel sám?" ,,Ano, naši měli moc práce. Moc vás všechny pozdravují." ,, Ah tak. Teď už tě nebudu zdržovat. Ale jestli někdy budeš mít čas a náladu, tak se stav." ,, Děkuji, určitě někdy přijdu." S úsměvem jsme se rozloučili a já pokračoval dál směrem k lesu. Lidé mě tu už dávno znají, jezdíme sem s rodinou skoro celoročně. Po pár minutách jsem vyšel z vesnice a zamířil do mírného kopce směrem k chatě. Pofukoval vítr a vzduch byl chladný, ale na to, že byla polovina října, bylo příjemné teplo. Rozhlížel jsem se po známé krajině a až skoro ke konci své cesty jsem si čutal s kamínky. Zvhlédl jsem a spatřil svou destinaci. Roubená dvoupatrová chalupa se tyčila na pozadí temného lesa. Teď na podzim byl nádherný. Ze záplavy smaragdového jehličí vykukovaly zlaté, oranžové a rudé koruny listnatých velikánů. Vstoupil jsem do chladného stínu. Odemkl jsem dveře a poskládal batohy do předsíně. Vybalím si později. Teď se chci jít projít, dokuď je ještě světlo.
