POTOMEK Návrat Mrzimora

Prolog

Mezitím, daleko v Kouzelnickém světě, daleko v horách, kde jen existují kruté sněhové závěje, bouře a ničivý chaos, se nacházela polorozpadlá pevnost, ze které přímo a hmatatelně sálala temnota, která snové šedé vločky pohlcovala a požírala.
Na pohled obyčejného člověka vypadala prázdná, neobydlená a pustá. Ale hluboko uvnitř samotné pevnosti, jejíž konstrukce se ztrácela v samotné hoře, ve které se nacházel obrovský labyrint jeskyní a průchodů, se pohybovali vyhnanci, kteří kdysi dávno stáli po boku Temného Lorda. Byli ještě více nelítostní, krvežízniví a nemilosrdní. Zhouba, kterou utrpěli při drtivé porážce svého Pána je dohnala k šílenství. Ale... Je pravda že je nikdo nevedl?Že nemají vůdce?
Věřte mi... Oni mají vůdce a ne jen tak ledajakého. Ten vůdce je protkán tou nejčernější magií, je ještě víc nelítostnější než jeho poskoci, je ještě víc krvežíznivější, než ten nejnebezpečnější kouzelný tvor který ještě mohl žít... Schovává se v temnotě a vyčkává až bude moci rozehrát šachovou partii, kterou hodlá vyhrát... A taky ji vyhraje...

Ignis se probudila do matného slunečného rána. Posadila se a promnula si znaveně oči. Byla v pokoji, avšak nebyla ve stanu. Ležela v posteli v jednom pokoji v Ortexově sídle, které se nacházelo na severu Anglie.

Uběhl už bezmála měsíc, kdy se dostala zkrz starý krb do pracovny Albuse Brumbála, bývalého ředitele Školy čar a kouzel, Bradavic a započala tak svou cestu. Už si nepřipadala tak zmatená, ale stále v ní hlodaly podivné nejisté ostny. Vše jí stále připadalo snové a... Podivné. Byl to stejný svět, stejná půda, jen tenhle byl nebezpečnější, a volal o pomoc. Pomoc kterou chtějí od ní.

Stále si přehrávala události co se staly před měsícem. Potom co Allener vytáhla Severuse Snapea z hrobu, kde spal dva roky od chvíle kdy Kouzelný svět zachvátila strašlivá kletba, kterou seslal Černokněžník Lord Voldemort. Musely počkat tři dny, než se dostatečně zotavil. Poté co mohl chodit a rozmlouvat, mu Ignis předala černou obálku s jeho jménem...

***

Vyzáblý muž s havraními vlasy si přezíravým pohledem prohlížel černou obálku nadepsanou jeho jménem, kterou v rukou držely hubené bledé prsty dívky s dlouhými pod ramena bílými vlnitými vlasy. Dívka se na něj dívala nejistým pohledem.

,,To vidí zombie, nebo co ?" Optal se sam sebe v duchu a obalku si opatrně převzal do svých vyzáblých prstů. Cítil podivné šimrání v ruce. Zkoumavým ale i zároveň
nečitelným pohledem, který měl stále i za dob kdy učil, zkoumal obálku ze všech stran. Měl zvláštní pocit. Podíval se na další dvě tváře.

Allener Marry Forginns, dospělá dívka s rohy a modrofialovýma očima a bílými znaky na tvářích, sledovala bývalého profesora lektvarů klidným vyčkávavým pohledem. Stejně jako on, měla nečitelný výraz, ze kterého člověk neuměl nic vyčíst. Stála opodál a opírala se o linku, ruce měla skřížené na hrudi a rty semklé k sobě. Nepatrným kývnutím ho pobídla, aby dopis otevřel.
Severus se otočil na druhou osobu nedaleko, která jim nevěnovala nijak moc pozornosti. Mladý muž v jeho věku, sedíc na židli, šalantně nohu přes nohu, ruce skřížené v klíně a pohled upřený někam do země. Ortex Serzen Derrignen. Když Severus věděl, že i když kouká jinam, tak tiše naslouchal a byl v pozoru.

Severus se znovu podíval na obálku, a nakonec ji se zatajeným dechem otevřel. Nevěděl co očekávat, co čekat. Instinkt, který si dokázal za dob vybudovat a očekávat neočekávané, byl pryč.

Byla tam jen slova. Slova z věštby, která slyšel v hlavě jako ozvěnu, která do něj ze všech stran narážela jako prudký vítr v divoké bouři. Cítil jak se mu zařezává do morku kostí, jak ho pálí oči a cítil tlak v hrudi a v hlavě. Cítil pocit který ho nutil si myslet, že uvnitř jeho hlavy tkví milion červů, kteří se mu derou na povrch zkrz jeho oční bulvy. Necítil prsty, neslyšel žádné zvuky, měl pocit že také nic neviděl, že je slepý, ale i tak viděl jednotlivá slova, které se měnily ve věty které dávaly význam. On však byl zaslepený podivnými pocity, měl pocit že se v něm něco láme na miliontiny střípků, které se do jeho nitra zařezávaly. Nemohl dýchat, nemohl se nadechnout, myslel že se snad udusí a jeho hruď a hlava prasknou a změní se v hejno žravých molů a červů. Jakoby ho zasypávala hlína a on nemohl nahoru, propadal se do temnoty hlouběji a hlouběji...

A potom... Necítil nic. Všechny pocity které ho užíraly a mučili ho,... Byly pryč a on se mohl konečně zhluboka nadechnout. Mučené zvíře bylo zbaveno těžkých okovů.

Poté odložil dopis a podíval se klidným pohledem na dívku, která ho stále sledovala. Jediná odpověď, kterou jí dal ve svůj souhlas, bylo kradmé přikývnutí...

***

O další dva dny později kdy si Ignis, Allener a Ortex byli jistí, že Severus je schopný být soběstačný, vydali se na cestu směrem k Ortexově domovu. Byl to z jedné části hrad a z druhé části zámek. Tkvěl na vysokých skalních hradbách na okraji lesa, nedaleko z hor stékaly prameny, které ústily ve velkém jezeře nedaleko. Cesta do hradu byla přes álej a cestu, která nešla kvůli spadanénu listí pomalu vidět.

Čekala stavbu opuštěnou, ale byla překvapena. V hradu byli starší děti, dokonce i dospělí a učitelé. Dozvěděla se, že potom co Lord Voldemort proklel školu, se o rok později studenti a učitelé rozhodli odejít a Ortex je pozval do svého panství. V hradu bylo mnoho pokojů, ale ne všechny byly používány. Studentů bylo okolo třiceti, kteří chtěli zůstat a pomáhat. Mladší ročníky byly poslány domů za rodiči, ale výjimky se našli. Byla to malá skupinka sedmi dětí, o které se staraly tři ženy.

Hrad byl velký, ve střední části byla velká jídelní síň, ve stejném křídle také tkvěla kuchyně, ve východní části byly ložnice a společenské místnosti, v západním křídle, které se nacházelo v nižší části pahorku, byl sklep, a laborky ( Ignis to spíš přišlo jako alchymistické doupě). Co se týkalo předzahrad, byly změněné na cvičiště.

Vzhledem k tomu, že magii nedokázalo ovládat docela peprné množství kouzelníků, musely se naučit ovládat zbraně. Ať už to byly meče, kordy, kuše, či střelné zbraně.

Ignis vstala a nazula si boty, omyla si tváře vodou z mísy, a otřela se do malého ručníku. Vyšla na chodbu a šla směrem do jídelní síně. Na zemi byl tmavě modrý koberec, na zdech staré obrazy. Ortex jí vyprávěl, že kdyby magie neumírala, dokázali mluvit a hýbat se. Teď však byly obrazy podivně vybledlé a pomálu prázdné. Na každém rohu chodby když se scházely v křižovatky, byla vždy čtyři brnění. Když se k jedné blížila, zahlédla jednoho kluka, vypadal starší než ona. Prohlížel si jedno z brnění a ruce měl za zády. Tvář měl ostřeji rýsovanou, na bradě měl už v pokročilém stadiu strniště a černé delší rozčepýřené vlasy. Na rovném nose mu tkvěly kulaté brýle. Když k němu došla blíž, mohla si všimnout matné jizvy na čele v podobě blesku pod prameny jeho vlasů.

Harry Potter. Ten Vyvolený. Tedy... Býval Vyvolený, dokud se to znovu všechno nepodělalo....