Třísknutí okna mě probudilo z podivného, horečnatého snu. Lekl jsem se tak moc, že mi na chvíli snad přestalo tlouct i srdce. Usnul jsem s otevřeným oknem, které právě zabouchl vítr, který se proháněl ulicemi jako splašený taxík. Chodník se celý třásl pod náporem kapek a celá tahle odporná bouřka ve mně vyvolávala úzkost. Posadil jsem se na posteli a úzkostně si povzdechl. Spal jsem sotva chvíli. Chtěl jsem mít tuhle noc už za sebou. Nesnášel jsem, když měl Daddy noční směny. Zůstávat sám přes noc bylo to nejhorší, co jsem si dokázal představit. Chtěl jsem se přitulit nebo Daddyho vzbudit a nechat ho se o mě postarat. Nechat ho, aby mě donutil na nějakou pitomou bouřku zapomenout. Jenže tu nebyl. Bál jsem se opustit postel, popadl mě tak ošklivý a svíravý strach. Ze všeho. Ze samoty, tmy, té bouřky tam venku. Nechtěl jsem teď být sám. Ani maličko.
"Daddy," zakňoural jsem nespokojeně a natáhl jsem se pro telefon. Vážně jsem se modlil, aby mi to zvedl. Nezvládal jsem tuhle situaci ani trošku. Přitom se vlastně nic nedělo. S každým zazvoněním mi bylo hůř. Proč to nebral? Potřeboval jsem ho. Ošklivě moc.
"Mazlíčku, proč se nespíš?" ozval se tak po miliontém pípnutí a já najednou nevěděl, co mu říct. Choval jsem se jako idiot. Byl v práci a já bych ho neměl rušit. Jenže já ho teď potřeboval víc než oni v práci.
"Jsi tam?" ozval se po chvíli znova a já začal natahovat. Jistě, že jsem. Jsem tady a úplně sám!
"Pojď domů," zafňukal jsem tiše a držel si telefon pevně u sebe. Většinou mě to uklidňovalo. Aspoň jeho hlas mít tak blízko.
"Mazlíčku, co se děje? Víš, že z práce odejít nemůžu," povzdechl si a zněl unaveně. Možná ho prostě už nebavilo mě mít na krku. Starat se o mě, chodit do práce.
"Nechci tu být sám. Jsem tu sám tak často, už nechci, Daddy," zafňukal jsem a začal se třást. Už to nějak nešlo zadržet. "Jsi pořád v práci. Nelíbí se mi to. Nesnáším být sám v noci a ta bouřka.. Víš, že se jich bojím," zaskučel jsem a tahal se volnou rukou silně za vlasy. Neměl bych mu to vyčítat. Chodí do práce pro nás.
"Harry, uklidni se. Víš, že si beru co nejmíň nočních, co to jde. Bohužel se nemůžu vyhnout všem. Pust si pohádku a zkus usnout. Daddy bude doma, až se vzbudíš. Musím jít, mám tu práci," vydechl rychle.
"Utíkáš ode mě? To ti jde. Proč mi to děláš, nechci tu být sám!" vyjekl jsem na něj hystericky a v tu chvíli telefon ohluchnul. Típnul mi to. Bude se ráno zlobit. Bezvadný. Posral jsem to úplně a pořád tu jsem sám.
Zapnul jsem si mluvenou pohádku a snažil se u ní usnout. Měl jsem pocit, že už nikdy neusnu. Byl jsem strachy vyklepaný, a ještě ke všemu jsem byl ošklivý na Daddyho. Tohle jsem vážně nenáviděl.
Netuším, jak se mi podařilo znovu usnout, ale Daddy vedle mě nebyl, když jsem se znova vzbudil. Venku už bylo světlo a budík ukazoval přesně deset hodin a čtyřicet minut. Takhle pozdě jsem nevstával snad ani v pubertě. Podíval jsem se na telefon, kde svítila esemeska od Daddyho. Musí na nějakou pracovní poradu a přijde až v pět. Chce si promluvit o včerejšku. To není dobré. Ani maličko. Zatracený, hloupý JÁ!
Vyhrabal jsem se mátožně z postele a snažil se nějak zabavit, abych nešílel z toho, co bude až se Daddy vrátí. Snažil jsem se dělat věci do školy, ale to mi taky dlouho nevydrželo. Musel jsem ven z domu. Dojít na nákup a zaměstnat si hlavu vařením. To většinou pomáhalo. Jo. Udělám Daddymu fajn večeři a on mě nekopne do zadku. Doufám. Mohl by ocenit už jen to, že jsem šel sám nakupovat. Chodit na místo, kde je tolik lidí nikdy nebylo pro mě. A ještě sám. Budu bez něj úplně ztracený, jestli se na mě vykašle. Udělal by to? Kvůli tomu, že jsem rozmachaný a neumím držet hubu? Vážně jsem na něj byl hnusný.
Nákup, vaření a následný úklid toho výbuchu, co jsem v kuchyni vytvořil mi zabralo tolik času, že jsem najednou stál v uklizené kuchyni a bylo za šest minut pět. Sevřel se mi žaludek. Co když vážně ode mě odejde? Nepřežil bych to.
Bouchly dveře. Bylo to tady. Dost možná poslední minuty s ním. Začal jsem brečet dřív, než vůbec stihl dojít do kuchyně. Bylo mi z toho fuj.
"Ahoj," zabroukal tiše a zarazil se, když viděl můj výraz. Nejspíš vůbec nechápal.
"H. Co se děje teď?" povzdechl si a došel ke mně blíž. Znělo to skoro jako výčitka. Jako kdyby se mnou bylo vždycky něco špatně. Možná, že jo. Jsem jedna velká starost.
"Já nechci, abys mě opustil," popotáhnul jsem zničeně a měl jsem pocit, že mě nohy už neunesou. Bylo to zdrcující pomyšlení.
"Pojď, jdeme," vydechl rázně a táhnul mě do ložnice. To vypadalo líp. Možná za to jen dostanu na zadek, i když se mi nelíbilo ani to, že by se na mě takhle zlobil. Popotáhnul jsem a šel radši za ním. Stokrát radši bych ten strach z bouřky než tenhle. Ten hlodavý, nechutný strach z toho, že mě opustí úplně.
"Lehni si do postele," pobídl mě mírněji a lehnul si na svoji stranu. Netušil jsem, co to dělá, ale lehnul jsem si k němu. Překvapeně jsem zamrkal, když si mě přitáhl k sobě a zavřel jsem oči. Bože tohle ano. Cítit ho takhle u sebe bylo dokonale uklidňující.
"Podívej se na strop," zašeptal a hladil mě ve vlasech jako toho nejhodnějšího kluka. Kterým jsem rozhodně nebyl. Otevřel jsem pomalu oči a zadíval se na strop. Byla tam spousta těch svítících hvězdiček, které v noci svítí. Slabě zářily i teď, když venku bylo podvečerní šero.
"Co říkají, zlatíčko?" zeptal se a na chvíli mě tím zmátl. Pak jsem si to konečně poskládal. Tvořily písmenka.
"Že mě Daddy miluje," zamumlal jsem s naprostou úlevou a vtiskl se mu pořádně do náruče. Zatracený chlap. Tohle je tak hezké a já si to vůbec nezasloužím.
"Přesně tak. Daddy tě strašně moc miluje, i když musí být občas pryč přes noc. Třeba tohle pro příště pomůže. Nebude tu úplná tma a ty si budeš pamatovat, že jsi pro Daddyho to nejdůležitější."
Well, to je tak když zoufale potřebuje zažít něco pěkného, tak si to musíte aspoň napsat. Idk.
