Daddy nebyl doma sotva hodinu a na mě to dolehlo až moc přesně. Bylo to jako kdyby někdo otevřel skříň se všemi bubáky, kterých jsem se bál. A oni šli po mně. Trhali mě na kusy a vysávali mi život. Přesně tak jsem si přišel. Měl jsem mysl otrávenou nechutným jedem. Nedokázal jsem s tím bojovat. Ochrnul mě jako had svoji kořist těsně před tím, než ji celou spolkne a zatratí její život. I já byl na pokraji. Nedokázal jsem se s tím poprat. Tentokrát ne. Jako kdyby moji vnitřní démoni slyšeli klapnout dveře a věděli, že Daddy tu tentokrát není, aby mě z toho vysvobodil. Útočili na nejslabší místa. Byl jsem jimi raněn až moc. Nemohl jsem se zachránit. Byli každou chvíli silnějším a s každým mým nádechem se mi dostávali víc do hlavy.
Věděl jsem, že není důvod. Daddy se vrátí. Všechno je teď v pořádku, ale přitom není. Já nejsem v pořádku. Jsem pro Daddyho jedno velké zklamání a přítěž. Možná by si to býval rozmyslel, kdyby věděl, co přijde. Kdyby věděl, že jsem magor. Musím to udělat dřív. Být rychlejší. Nic by mi nedokázalo ublížit tolik jako to, kdyby to se mnou vzdal. A on to udělá. Protože jsem k ničemu. Nicka. Na seznamu všeho jsem až někde pod komáry a planktonem. A komáry nemá nikdo rád.
Doplazil jsem se do koupelny a zkusil to zklidnit léky. Ty přece zaberou. Dal jsem si napouštět vanu a vlezl si do ní. Pořád jsem brečel a třásl se. Snažil jsem si pořád opakovat, že to přejde. Vždycky to přece přešlo. Jenže u toho byl vždycky on. Bylo to o tolik snesitelnější, když si mě vzal k sobě a vyprávěl mi pohádky. Držel mě, abych nespadl a já se teď nebezpečně houpal moc na kraji. Možná jsem dolů i chtěl. Nechtěl jsem to už zažívat znova. Teď to skončí a stejně to přijde znova. Nekonečný příběh sebemučení. Moje vlastní hlava se mě snaží zabít. Lidi přece říkaj, že je důležité poslouchat sám sebe. A já teď chtěl jediné. Celé to uzavřít. Už žádní bubáci, utrápený Daddy, ošklivé, dusivé pocity. Nic.
Nadšeně jsem se pousmál a přidal teplejší vodu, aby to aspoň trošku pálilo. Věděl jsem úplně přesně, co musím udělat. Jak ty zlé hlasy utišit. Nasypal jsem víc léku z krabičky a spolknul je. Bude to tak lepší, aspoň nevycouvám. Zvládl jsem vylézt z vany a obléknout se. Zničeně jsem se na sebe usmál do zrcadla a šel ven. Nedokázal bych to udělat sám. Vycouval bych s prvním náznakem bolesti. Musel jsem to udělat jinak.
Vyšel jsem na ulici a rozhlédl se kolem. Až na toulající se kočku byla tmavá ulice úplně vylidněná. Auta ale jezdila pořád. Stoupl jsem si kousek od chodníku a zavřel na chvíli oči. Myslel jsem na Daddyho. Skoro jsem cítil jeho ruce kolem sebe. Nutilo mě to k úsměvu. Představoval jsem si, jak jsem mu skočil kolem krku pokaždé, co se objevil mezi dveřmi. Byl to vždycky tak hezký pocit. Pořádně jsem se nadechl a skočil do silnice ve chvíli, kdy projíždělo kolem auto.
Dopadl jsem na silnici a cítil jsem jen bolest. Bylo to ale špatně. Věděl jsem, že se mi to nepovedlo. Měl jsem snad i halucinace z šoku. Slyšel jsem ho, jak na mě volá. Zase zněl tak vyděšeně. Pak se někdo dotkl mých vlasů a mně to došlo. Akorát chtěl parkovat. Skočil jsem pod auto zrovna jemu.
"Daddy," zachraptěl jsem tiše a uvědomoval jsem si, jak těžce se mi dýchá. Bolelo mě snad všechno, ale nejvíc mě bolelo vědomí, že jsem pokazil i tohle.
"Sanitka je na cestě, ještě vydrž." Zase se dotýkal mých vlasů. Věděl jsem, že pláče, ale i tak mi bylo pěkně.
Nikdo by neměl být trestaný za to, že existuje.
Tak nějak bych na to chtěla mít koule. Každopádně se omluvuju za další divný, v depresi psaný cosi. Jen jsem asi potřebovala upustit.
Hezký zbytek týdne.
