Gana životodárce

Nový domov

 Celou noc stojím na palubě a hledím před příď. Vzpomínám na svůj domov a zjišťuji, že vzpomínky začínají pomalu, ale jistě blednout. Nedokážu si vzpomenout na detaily, které byly dříve tak jasné. Ráno začneme pomalu sestupovat a ani ne za hodinu se na obzoru objeví lesklé věže Ásgardu. Nastane zmatek jak všichni pobíhají a připravují se na konec dlouhé cesty.

Když přistaneme jdu s ostatními sloužícími oklikou do paláce. Jdu s hlavou zakloněnou a pozoruji vysoké věže tyčící se nad domy a záplavu pestrých barev. V paláci nás stráže zavedou do jednoho pokoje. Když procházím dveřmi jeden z nich mě uchopí za paži. „Ty budeš spát jinde," nechápavě na něho pohlédnu. „Proč?" neodpoví a zamíří chodbou ke schodům. Vyjdeme o několik pater výš. „Toto jsou pokoje tvého pána," ukáže na vysoké ebenové dveře. „A tvůj pokoj je hned vedle," zastaví se u malých dveří ze stejného dřeva. Muž se otočí a odejde. Nevěřícně se za ním dívám dokud nezmizí za rohem.

Vstoupím do pokoje a rozhlédnu se. Je malý, ale vypadá útulně. V rohu stojí postel a vedle ní je velké okno. Přejdu místnost a otevřu okenice. Z té výšky se mi zatočí hlava. Jsem v jedné z vysokých věží, které jsem pozorovala zezdola. Ozve se cinkání zvonku. Otočím se za zvukem a zjistím že jsou zde ještě jedny dveře. Otevřu je a zjistím, že vedou do Lokiho komnat. Spatřím muže, který pokládá těžké zavazadla k čelu postele. „Á, tady jsi," narovná se a protáhne. „Jsem Unar, byl jsem pánovým služebným, ale už jsem starý," mile se usměje. „Ukážu ti co kam patří a řeknu ti o pánovu rozvrhu abys věděla co máš dělat," přes to jak staře a chatrně muž vypadá začne pobíhat po místnosti a ukazovat všechno co bych mohla potřebovat a měla vědět. Informací je tolik že si jsem jistá že jsem už něco zapomněla. Unar se mě snaží povzbudit „Pán je hodný, i když má občas mizernou náladu a je protivný. Z toho si nic nedělej. Svůj pokoj už jsi viděla. Můžeš si ho zařídit jak budeš chtít. Kromě tebe tam nikdo chodit nebude," nakonec mě obejme „Kdybys cokoliv potřebovala najdeš mě na dvoře."

Až teď si prohlédnu velkou místnost. Působí ponuře díky tmavě hnědým stěnám i tmavému nábytku. U okna stojí pracovní stůl obložený stohy papírů. Postel je velká s tmavým povlečením i nebesy. Na stěně vedle dveří visí obraz. Popojdu abych si ho mohla lépe prohlédnout. Jsou na něm vyobrazeny čtyři postavy. Starší pár a dva mladí muži. Poznávám jak Thora tak Lokiho, i když jsou minimálně o patnáct let mladší. Fascinují mě tahy štětcem a jak zaschlá barva vytváří trojrozměrný obraz na plátně. Jemně po nich přejedu prstem a cítím hrubý povrch, který se nepravidelně vlní. Bouchnou dveře a než se stihnu vzpamatovat Loki stojí uprostřed pokoje a sleduje mě. Sklopím oči a dám ruce za záda. „Omlouvám se, jen jsem se dívala," zašeptám omluvně. „Nic se neděje. Matka trvala na tom abych ho tu měl, aby mi připomínal že mám rodinu," postoupí blíž a prohlíží si obraz. „Je nádherný," vzhlédnu na obraz. Chvíli je ticho. Podívám se na něj a naše oči se setkají. Dívá se na mě s překvapením a snad výčitkami? Nedokážu to určit. „Je to obyčejný obraz," zavrtí hlavou. Podle mého pohledu poznal že s ním nesouhlasím. „Kolik jsi viděla obrazů?" „Jeden," špitnu. Nadzvedne obočí „To je první obraz který jsi v životě viděla?" přikývnu a hledím do země. Následuje další ticho, ale tentokrát se na něho nepodívám. Přejde pokoj a posadí se za stůl „Mám nějakou práci, mohla bys prosím vybalit mé věci?" „Ano pane," postupně vybalím všechny zavazadla a odejdu do svého pokojíku.

Vím jak si pokoj vyzdobím. Když nemůžu být doma, udělám si domov zde. Nechám parapet porůst mechem a trávou. Odnesu všechny zbytečné věci až v místnosti nezbude nic kromě holých stěn. Položím ruku na stěnu a zavřu oči. Cítím jak mech prorůstá dřevem obložení a naplňuje mě radost když ucítím vůni lesa. Rozhlédnu se po místnosti a bosýma nohama přejedu po hebkém mechu. U okna se zastavím, zvednu ruku dlaní vzhůru a za pár okamžiků mi na ní poskakuje barevný ptáček a štěbetá. Postavím ho na parapet a udělám dalšího. Na okraji jim vytvořím hnízdo a s úsměvem je sleduji jak prozkoumávají svůj nový domov. Teď už se necítím tak sama.

Zvonek, který mě vrátí zpět do reality se ozve po několika hodinách. Neochotně opustím ptáčky a odejdu do vedlejší místnosti. Loki stále sedí za stolem, ale jakmile vejdu vstane a zamíří ven. „Pojď za mnou," řekne a ani se neohlédne. Celou cestu jdeme v tichosti. Jde spletitými chodbami a po schodech nahoru až se zastaví u tepaných dveří. Otočí se na mě a otevře dveře. Po chvíli mi pokyne abych vstoupila. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se kolem. Nevěřícně se k němu otočím. Stojí ve dveřích s nečitelným výrazem. Zamířím ke stěně a uneseně si prohlížím jeden obraz po druhém. Je jich tu tolik, že mi to zabere několik hodin. Rozmanitost maleb mi bere dech. Jsou zde portréty, zátiší i krajiny. Ty se mi líbí nejvíc. „Omlouvám se," zazní hlas vedle mě až se leknu, protože jsem úplně zapomněla že nejsem sama. Otočím k němu hlavu. Jeho výraz mě mate. „Za co?" povzdechne si. „Že jsem ti řekl abys šla do města, kde tě zajali. Je to moje vina," beze slova na něho hledím a nedokážu se v něm vyznat. Podle toho jak se chová ho to vážně mrzí. Zavrtím hlavou a přejdu k dalšímu obrazu „To nebyla vaše vina, ale má vlastní nepozornost." Nakloním se blíž a prstem přejedu po kmeni lípy. „Proč jste mě sem vzal?" zeptám se nezaujatě a zpříma na něho pohlédnu. Stále má nepatrně provinilý výraz a mírně pokrčí rameny „Protože jsem potřeboval vypadnout od všech těch povinností a s tebou se cítím být sám sebou." „To nechápu," svraštím obočí. Pousměje se a přejde k dalšímu obrazu. „Já taky ne. Jenom vím že ode dne, kdy jsme se potkali v lese cítím, že mi něco chybí a mám pocit jako bych do toho dne ani nežil. Nikdy jsem takový nebyl." Ve dveřích se objeví vysoký muž „Pane? Váš bratr vás očekává," Loki přikývne a muž odejde. „Musím jít. Jestli chceš klidně zůstaň," když odejde ještě chvíli si prohlížím obrazy. Pak se vydám do kuchyně abych se něčeho najedla. 

Schovám si kus chleba do kapsy. „Jen si vem, vypadáš hladově," usměje se na mě kuchařka, která si všimla jak ho strkám do kapsy. „Děkuji," pousměji se a vezmu ještě jeden krajíc. Ptáčci se nemůžou dočkat až jim nadrobím chléb. Sezobou ho do posledního drobečku a usadí se v hnízdě. Začíná se stmívat a já jsem unavená. Položím se do roku na vysoký mech s myšlenkou, že si jen na chvilku lehnu usínám.  

 Ve Vaneheimu jsem neměla sny. Spánek byl bezesný a klidný. Na lodi jsem se občas budila vytržena ze sna, ale teď mě pronásledovaly noční můry.

Stojím v obrovské místnosti a přede mnou na vysokém stupínku se tyčí nejasné obrysy postav. „Proč ses nepřihlásila dobrovolně?" ozval se tvrdý hlas. „Proč jsi chodila do toho města?" pokračoval další. „Proč jsi zde?" hlasy zesilují a překřikují se navzájem. Tmavé postavy se zvětšují a obkličují mě. Zakryji si uši, zavřu oči a padnu na kolena.

Trhnu sebou při doteku na rameni. Hlasy zmlknou a uvědomím si že se celá třesu. Ruce si tisknu na uši a choulím se v klubíčku. Ruka mi odhrne vlasy. Snažím se zpomalit dech a odtáhnu ruce z uší. „Byl to jenom sen," zašeptá hlas. Pocítím úlevu a pootevřu oči. Přede mnou klečí Loki a ustaraně se na mě dívá. Když na něho pohlédnu pousměje se. „Co se stalo?" zachraptím a rozhlédnu se kolem. „Byl jsem ve svém pokoji a uslyšel tě křičet. Celá ses třásla. Jsi v pořádku?" „Já nevím," zašeptám a cítím jak se mi do očí derou slzy. Nechci plakat a už vůbec ne před ním, ale nejde to zastavit. Posadí se vedle mě a obejme „To bude dobré," pohladí mě po vlasech. Nezmůžu se na jediné slovo. Jeho chování mě mate a tak jen ležím a nechávám slzy téct. Teplo a něžný dotek mě znovu ukolébají ke spánku.