Syndrom Dobrodruha

Dva sedmiletí kluci hrají virtuální realitu.
"Teď vezmi tu pistoli a střílej!"
"Koukej, koukej, už je mrtvej!"
A já se, v tichém bloku narozeninové oslavy, ptám: je tohle správně?
Aby se rozumělo, proti hrám nic nemám, ba naopak-prakticky studuju herní design. Chci zasvětit celý život vytváření her. Tak proč ta otázka z mých úst zní tak nepatřičně?
On je to asi nějaký fenomén, tyhlety střílečky. Já se naoko tvářím, že nevím, co je to zabíjení, ale ještě před dvěma roky jsem po nocích lovila gobliny ve fantasy lesích, chápete. Ale pořád- moje ospravedlnění? Ve fantasy RPG jste hrdina, který zabraňuje jakémusi abstraktnímu zlu, ve volném čase si vydělává na pivo zapichováním zlodějů za vesnicí. A nadsazený svět plný magie jako by nám pořád dokola opakoval: "Tohleto není realita, a nic neznamená, že jsi právě vykuchala obouručákem dvacet podřadných NPCček, a meshe jejich vnitřností se teď válí před tebou v travičce." No co všechno bych neudělala pro dobro světa? Ale moje násilnické sklony a kompenzaci reality necháme stranou.
Pak tu totiž máme hry, které jsou na skóre. Hlavní herní systém? Zabíjíš, vítězíš. Hlavní herní mechanika? Běháš, střílíš. Prostě dostaneš do ruky pistolku a zbytek herního času trávíš v adrenalinu a s dunícím srdcem, běhaje po platformách, odstřeluje všechno živé v dosahu. A to nemluvím o NPCs, ale o dalších hráčích. A tak tu máme hlavní koncept herního průmyslu-obnažený a naprosto se za to nestydí. Vždyť taky vládne hernímu trhu jako stokrát korunovaný král. Tak proč vůbec cokoliv říkat? Všichni to děláme. Všichni si to užíváme. 
A co vlastně celé lidstvo má s tím zabíjením? Co nás na tom tak přitahuje, že trávíme hodiny a hodiny opakovaným mačkáním mastnejch pěti kláves? 
Možná je to to tabu. V naší společnosti se vražda považuje za neobhájitelný zločin. Když k tomu přidáme lidskou posedlost porušováním pravidel, vyjde nám to co hledáme? A nebo je to prostě koncept dobrodruha?
A to jsme se ještě zdaleka nepodívali do světa filmu a dokonce i knihy. Agent nulanulasedm (a pozor, já miluju Jamese Bonda) v kotoulu, uprostřed vodopádu a k tomu s ženou v náručí, dokáže postřílet všecko v dosahu. Svalnatí protagonisti-mužští, nebudeme si na nic hrát-zachraňují svět, a nebojí se obětovat po cestě těch několik životů. A abych obsáhla i něžné pohlaví, nedávno jsem zhlédla kousek gameplaye nějakého novějšího Tomb Ridera. Možná to bylo všechno v rámci vyobrazení sociopatického rozbitého charakteru, hlavní hrdinky, ale Lara Croft v té hře alespoň na začátku neměla ani možnost se žoldákům nějak vyhnout nebo je úderem pouze omráčit- a to jejich smrt vlastně nebyla vůbec k ničemu, s vyjímkou zkušeností, předpokládám. Mrzelo mě to, a utvrdilo v myšlence, že chci vlastně tvořit něco úplně jiného, než hraju. 
Takže ti svalovci tam někde, v polygonových světech, zachraňují mankind, a co my? Není to nakonec všechno proto, že se jako lidská rasa cítíme zatraceně slabí? Nedochází tu pouze k té kompenzaci marnosti a nepřizpůsobivosti lidí? 
Ano, celá tahle úvaha je jedno velké konstatování pravdy, která nás pronásleduje už od starověku.
Stejně si ale myslím, že na trhu je místo i na prosté objevování světů a příběhů, které vypráví. A udělám, co budu moct, abych si za tím stála. 
A co vy? Taky střílíte za expy?