Probouzí mě divný zvuk. Mrknu na budík na mém nočním stolku, je teprve půl třetí ráno. A zase. Je to jako by někdo házel nábytkem o zeď. Mužný hlas křičí a ten druhý, více chlapecký, mu zvýšeným hlasem odpovídá něco, čemu nerozumím. Něco je špatně. Ihned vyskočím z postele, hodím na sebe župan, přehozený přes židli a běžím do ložnice rodičů. Jakmile tam doběhnu, trkne mě to. Co jsem si myslela. Jasně, že nejsou doma. Nikdy nejsou doma. Otáčím se a rozeběhnu se do bratrova pokoje. Hrozně se bojím, vím, že ty hlasy, ten křik byl z vedlejšího domu, ale neodvážím se tam jít sama. Třesu bratrem, ten je však jako vždycky absolutně mimo, kolem postele se válí lahve od vodky. Zkouším ho proplesknout, v tom se ozvou znovu ty křičící hlasy, následované výstřelem. Lukas. Musím se za ním ihned dostat. Bosa utíkám rovnou do sousedovic domu. Po tom výstřelu všechny zvuky utichly, ale vím přesně kam jít. Běžím nahoru po schodech, zvrtne se mi noha a já padám, cítím silnou bolest, to jak moje hlava narazila na překážku, schod. Hned se zvedám, nahmatám si na hlavě to místo, z kterého jde ta nesnesitelná bolest, když se podívám na prsty, jsou celé od krve. Na to ale není čas. Pořád mi zní v uších ten výstřel. V tu sekundu, co jsem ho slyšela, mě napadlo jediné, jestli se Lukasovi něco stalo, nepřežiju to. Známe se od malička, hlavně v posledních letech mi hrozně pomáhá, každý den je tu pro mě, když potřebuju utěšit, když potřebuju vědět, že se nehroutí celý svět, a že všechno bude v pořádku. A ty jeho oči, ten úsměv. Když tohle všechno vidím a cítím, není už nic čeho bych se měla bát a přeju si, aby ty chvíle nikdy neskončily. A proto se nemůžu zaobírat svým zraněním, musím mu jít pomoct. Prudce vrazím do dveří k jeho pokoji, a to, co vidím, mi vyrazí dech. Lukas tam sedí na pohovce, dívá se před sebe, skrze mě, jako by mě vůbec neviděl, jako bych tam nebyla, má slzy v očích. V náručí drží bratra, Davida. Všude po podlaze je krev, dřevěné třísky a skleněné střepy. „Proboha, co se stalo?“ odpovědi se nedočkám. „Lukasi mluv semnou!“ Pomalým váhavým krokem se přiblížím. David má v břiše střelnou ránu, silně krvácí. „Dělej, okamžitě svleč košili!“ Ale Lukas nereaguje. Začnu z něj strhávat košili, jsem si jistá, že cítí mé nehty, jak se mu mou nemotorností a neopatrností zarývají do kůže, on ale jako by byl v jiném světě, jako by nevnímal co se děje, že jeho milovaný bratr leží v jeho náručí a bojuje o život. Přitlačím Davidovi košili na ránu, sáhnu na stůl pro Lukasův mobil a volám 911. Záchranka přijede téměř okamžitě, nějaká paní nás odvádí z pokoje a zavírá za námi. Pak už jen vidím, jak dva muži, oblečeni do červených uniforem ošetřují Davida. ,,Luku, pojď. Půjdeme teď k nám ano? Neboj se, všechno je v pořádku“ Jasně, že není, ale co chcete v takové situaci říct. Sama pořádně nevím, co tu dělám a co dělali oni, byl by schopný Lukas postřelit svého bratra? Sama nevím jak, přijdeme s Lukasem k nám, posadím ho na pohovku a sednu si těsně vedle něj. Asi pět minut jen tak zíráme jeden na druhého, občas sklopím oči, ale musím je hned zase zvednout, musím zjistit co se stalo, vždyť mu právě umírá bratr a on tu jen tak sedí. Po dlouhém tichu ale Lukas promluví. „Nechtěl jsem mu ublížit Claire, nechtěl!!“ a rozbrečí se. Pevně ho obejmu a šeptám mu. „Já vím, já vím, že ne.“ V tom se stane něco, co vůbec nečekám. Lukas se zvedne a začne na mě křičet, tvrdým hlasem a se zlobou v očích, takový výraz jsem u něj ještě nikdy neviděla. „Nevíš! Jak bys to mohla vědět! Nevíš nic! Dave přišel jako vždy trochu přiopilý, přišel ke mně do pokoje, začal mě budit a když jsem otevřel oči, začala mě mlátit, křičel hrozné věci o naší matce, rozhazoval věci po pokoji, bál jsem se Claire, chápeš?! Zpanikařil jsem! Neměl jsem to udělat, teď už to vím! Neměl jsem mu ubližovat! Ale v tu chvíli, jako bych neznal nic jiného než vztek, nebylo ve mně nic víc než zloba!“ Poslední slova už mu sotva rozumím, hroutí se na zem. Leží na boku, nohy skrčené, tvář schovává v dlaních. Třese se. Vypadá tak slabý. Ten Lukas, který mi nikdy nedá ani příležitost na to, zhroutit se. Ten, před kterým nemůžu vyslovit jedinou negativní myšlenku tu teď leží nad ránem u mě doma na podlaze, a vypadá, jako by se už nikdy neměl zvednout, jako by ta jeho psychická bolest, nedala jedinou šanci světlejšímu zítřku. Přikryju ho dekou a lehnu si vedle něj. Pochybuju, že to vnímá, ale já to vnímám, to, že ho nemůžu nechat samotného ani na minutu. Je to snad nejdelší noc mého života. Občas ucítím Lukasův třas nebo uslyším jeho vzlyk. Nemůžu zavřít oči, aniž bych neviděla Davida, Lukase, zakrvácený pokoj nebo ostrá světla sanitky.
