Tajemný dům

Část 1 bez názvu

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé o něm věděli, stál tam odjakživa. Čert ví, proč nikoho nikdy nenapadlo jít dovnitř, až jednoho dne vešla dovnitř dívka. Mohlo jí být kolem patnácti let. Hnědé vlasy a jasně modré oči.

Už dlouho kolem toho domu chodila. Něco ji k němu z nevysvětlitelného důvodu táhlo, ale nemohla přijít na to co. Až jednoho dne se odvážila jít k domu. Nejprve ho obešla ze všech stran. Nebylo na něm nic zvláštního, ničím se nelišil od ostatních domů. A přesto byl něčím zvláštní. Už jen to, že do něj nikdy nikdo nevešel. Vzala tedy za kliku a otevřela dveře. Byly odemčené. Šly otevřít věru těžce, snad jakoby se dům nemohl rozhodnout, zda ji pustí dovnitř nebo nikoliv.

Vešla dovnitř. Podlaha povážlivě zaskřípala. Vevnitř byla tma. Potřebovala bych světlo! Jen co si to pomyslela, zapálily se svíčky v každém koutě místnosti. Dívka se rázem mohla porozhlédnout, jak dům vypadá. Opět, nic zvláštního neviděla. Dřevěný stůl, židle, truhlice pod oknem. Ta dívku zaujala nejvíce. Podobných truhlic bylo u nich na půdě hodně. Vždy ji lákalo, jaká tajemství tam nalezne. A ani tahle truhlice nebyla výjimkou. Přešla k ní a zatáhla za zástrčku, kterou byla truhlice zajištěna. Ozvalo se hlasité cvaknutí, až sebou dívka polekaně trhla.

Otevřela truhlici, ale vevnitř nic nebylo. Natáhla ruku a zašmátrala do vnitřku truhlice. Chvíli její ruka nenahmatala nic, ale pak přece jen nalezla nějaký kroužek. Chtěla ho vzít, ale byl jakoby přilepený. I zatáhla silněji, ale ani se nehnul. Tak povol! Projelo ji hlavinkou. Zatáhla znova a najednou kroužek povolil a něco zavrzalo. Dívka se podívala a uviděla další místnost. Místnost v truhlici? To je hloupost! Přesto ji to však nedalo, aby se nepokusila do vzniklého otvoru podívat. Opatrně, aby nepřepadla, se nahnula přes okraj a koukla dovnitř. Když nic nenašla, už se chtěla vrátit zpátky. Najednou ji oslepilo zářivé bílé světlo.

Když se dívka probrala, zmateně zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Už nebyla v domě. Nýbrž na místě, kde to bylo cítit vodou a rybinou. Přístav! Pomyslela si, když se pozorněji zadívala. Kolem byly loďky a trhovci, kteří prodávali své zboží. Vstala a děkovala bohu, že si ji nikdo nevšiml.

Rozhodla se jít dál. Třeba zjistí, kde se ocitla. Jen doufala, že si o ní rodiče nedělají starosti. Přece jen už musela být pryč velmi dlouho. Od přístavu zamířila po molu vedoucí kamsi dál. Šla a šla, až došla k vysokému domu. No, domu. Mohutností připomínal spíše nějaký chrám. Jak si všimla, z druhé strany byl obklopen mořem a tou cestou se k němu dalo také dostat. K němu vedly malé schody, vystoupala po nich, až stanula u dveří. Jedna půlka dveří černá, druhá bílá. Kdo by si takové dveře dal udělat? Divné. Už se chtěla otočit a odejít, když v tom se dveře otevřely.

Z nich vyšla dívka, která ji někoho připomínala. Ale nedokázala říci koho.

„Přeješ si?" Optala se a pozvedla obočí.

Zmohla se jen na pouhé zavrtění hlavou. Dívka jen pokrčila rameny a sestoupila ze schodů.

„Valar morghulis!" Pozdravila jakéhosi člověka, který se blížil ke chrámu. Jestli odpoví tak jak si myslím, tak půjdu dobrovolně do cvokárny na zbytek života.

„Valar dohaeris!" Odvětil podle hlasu muž.

Naše dívka stále ještě setrvávala na schodech a snad by tam stála ještě déle, nebýt toho že se otevřely dveře po druhé a ozvalo se „Když něco chceš, vejdi, jinak se ztrať!" Dívka se nestihla ani otočit a dveře se znova zavřely. Sešla tedy rychle dolů s úmyslem najít tu, která vyslovila větu, co by vlastně ani neměla existovat. Našla ji vcelku brzy u jednoho mola.