To nejsem já

Můj první příběh takže doufám že se bude líbít:) když tak děkuju za votes a komenty:) moc si toho vážím:) 

Jako každý den den jsem se jen tak povalovala u notebooku a poslouchala písničky. Zrovna jsem byla zažraná do článku o globálním oteplování (opravdu velká zábava), když v tom do pokoje vešla mamka. Začala se rozhlížet po pokoji. Po celém pokoji mám polepené plakáty zpěváku a zpěvaček. 'Víš Jess... takhle to nejde' řekla a sedla si na mou postel. 'Mami nevím o čem to mluvíš?' podívala jsem se na ni tázavým pohledem. 'Tohle celé, nelíbí se mi to.' řekla a ukázala na mé plakáty všude kolem. 'Nemyslím že by jsi byla nějaký blázen, to opravdu ne. Jen se mi to zdá dětinské' dodala a podívala se na mě jejím ustaraným pohledem. 'Mami doufám že je nechceš strhnout! To ti nedovolím! Víš co pro mě všichni znamenají!' začala jsem křičet tak že by to i sousedi v posledním patře slyšeli. 'Nemusíš je mít na stěnách, na oblečení, nemusíš je mít přilepené na skříni, ani na tapetách v telefonu a počítači. Stačí že je máš tady' řekla, ukázala mi na srdce a odešla. Začala jsem brečet. Nemohla  jsem popadnout dech. Nevím kde se to ve mě vzalo, ale začala jsem trhat všechny plakáty, začala jsem je muchlat. Všechny jsem je položila.. no teda spíš mrskla na hromadu. Vzala jsem si kabelku začala v ní štrachat po minutce hledání jsem našla tu krabičku, krabičku zápalek. Jednu jsem si vytáhla a škrtla. Chvilku jsem pozorovala malý plamínek na tyčce. Udělala jsem to, pustila jsem zápalku na zem. Plakáty začli hořet a já je spokojeně pozorovala. Do pokoje vběhla matka, začala jsem ji strkat ať odejde. Řvala jsem na ni ať mě nechá být, ať mi neleze do života... Když se mi podařilo ji odstrčit za dveře, ani na malou chvíli jsem nezaváhala a zamkla na dva západy. Přeběhla jsem kolem ohně na druhou stranu pokoje a otevřela okno. Trošku mě zděsila zima venku, přeběhl mi mráz po zádech. Sedla jsem si na okení římsu a zhluboka dýchala. Začala jsem si srovnávat v hlavě to co se stalo, celou dobu mi mozek říkal: Nedělej to! Neskončí to dobře. Jenže moje tělo jako by někdo ovládal. Slyšela jsem mámu jak na mě řve, jak lomcuje klikou a pokouší se dveře otevřít. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji. 'Tohle nejsem já' řekla jsem a pustila se okna. Pak už byla jen.. černo černá tma.