Ukázky mých nových příběhů

Klidná pozdní hodina

Byla klidná podzimní půlnoc, vítr šeptal sladká slova listům v korunách stromů a déšť tančil z listu na list v rytmu tiché hudby praskajícího dřeva v krbu.
    V Holandsku je podobné počasí celkem normální, ale Liliana věděla, že něco není v pořádku, stejně jako věděla, že právě teď ji někdo sleduje. Samozřejmě nevěděla, kdo, proč, jak a co od toho očekává, ale věděla to.
    Někdo otevřel dveře domu a pustil dovnitř chladný vítr.
Dveře práskly průvanem a po tiché místnosti se rozhostilo dunění těžkých kroků, stín pode dveřmi se prodlužoval.
    „Jsem doma!“ Ozval se z předsíně jemný a hřejivý hlas podobný létu, Lilianina sestra Caroline byla doma. „Lily?“
    Caroline pracovala jako žurnalistka a tlumočnice Pana Musserta, to byl nacistický politik vedoucí Nizozemský lid.
    Liliana nebyla sice nijak zběhlá v politice, ale dobře věděla, že to rozhodně nebyl dobrý člověk. Pokud to tedy člověk byl.
     „Už běžím ségra!“ Zavolala Liliana a běžela od okna dál, ale v tu chvíli se zem otřásla a Liliana uprostřed pohybu ztuhla a spadla na zem.
     „Carol?“ Zavolala Liliana do ticha a odpovědí jí bylo hrobové ticho. Podívala se směrem k oknu, které dál ukazovalo klidný obraz čarokrásné podzimní noci.
    Otevřely se dveře do jejího pokoje přesně ve chvíli, kdy se snažila opatrně postavit. Stál tam muž ve vojenské uniformě nacistického Německa, přes rameno měl pušku a jeho výraz ji ujišťoval, že tady není v míru.
    „Vztyk!“ zahulákal skoro tak, že zas málem spadla na zem. Liliana vyskočila na nohy a dala ruce nad hlavu.
    Něco uslyšela, otočila se směrem k oknu a tam spatřila hvězdy. Hvězdy tak jasné a velké, že slyšela jejich hlas. Byl tak křehký a zvučný, přesto nebyl skoro nikdy slyšet.
Znovu se podívala na vojáka a zadívala se mu do očí, hned bylo vidět, že tohle dělat nechce. Jiskřila mu v očích potupná jiskra studu, smutku a bolesti.
    Zavřel oči a zavrtěl hlavou, patrně přemýšlel.
Vzpamatoval se a vzal si do velkých rukou pušku, kterou následně namířil na nebohou Lily.
    Pokynul ji, aby vyšla ze dveří, nevzdorovala ani malinko. Vždy si myslela, že když nadejde podobná situace, tak to nějak zvládne. Najde v sobě nějakou zázračnou sílu a přemůže zlo.
Že se z ní stane hrdinka, že bude jako všichni ostatní hrdinové
a hrdinky z knížek, které vždy s radostí a úctou četla.                                           
    Popostrčil ji směrem ze dveří, přímo do místnosti, kde její sestra měla být v nejlepším pořádku, jen vystrašená a zajatá, jako právě byla Lilian.
Ale to už se jako v knihách odehrálo.
Jak by to mohlo být jinak?
Tohle sice není kniha, ale její život není fikce a už vůbec není ve světě, který by se dal navrátit do klidu před válkami, které vše zkazily.
    Caroline tam nebyla v pořádku, ležela tam ve vlastní krvi.
Její hlava byla natočená na pravou stranu, takže ji Liliana do tváře neviděla, ale přesně viděla, že se její sestře nepovedlo tentokrát usmát se.
    Věděla to, ale nemohla uvěřit, že ji jen tak zastřelili…
Lily spadla na kolena a vyděšeně se zalykala, proč se muselo stát zrovna tohle?!

--------------------------------------------------------------
Lidi, je to můj první pokus napsat něco pořádného, je to první kapitola knihy a další je přímo o Thomasovi.
Jak jste si všimli, vše je "celkem napjaté", což se v druhé "části" změní na klid a "trochu" klišé přitažené za vlasy.

-chci připomenout, že na mobilu se to píše dost blbě, takže se omlouvám za pravopisné chyby, které vám vypálili sítnici :D