Probudit se ve tvém pokoji nebylo ráno, jaké jsem si představovala. Ani zdaleka. Doufala jsem, že se večer jen trochu pobavíme a brzy půjdu domů.
Jenže ty jsi byla neústupná, nepřestávala jsi mi nalévat jeden alkohol za druhým. Nevěnovala jsi pozornost nikomu jinému, pouze mé maličkosti. Jako kdyby ses bála, že se během okamžiku vypařím. Copak bych ti mohla udělat, L.? Vážně sis to myslela?
Moje vůle a odhodlání držet se od tebe dál naprosto selhaly, L. Pamatuji si všechno, každou vteřinu strávenou ve tvé společnosti. Bohužel. Raději bych žila v nevědomosti a dělala, že se včerejší noc nikdy neodehrála.
Ty sis ale nic nepamatovala. Mám to nazvat štěstím či smůlou? Těžko říct.
To ráno jsem totiž stihla odejít dříve, než ses stačila probudit. Myslela jsem, že to tak bude lepší, zmizet. Promyslet si, jak na celou situaci reagovat. Ale když jsi mi poté psala, že si nic nepamatuješ, bolelo to. Více, než jsem čekala. Více, než jsem si byla schopna připustit.
Neřekla jsem ti, že jsem zůstala přes noc. Kdo by to také čekal, že? Sice ses mě ptala několikrát, nikdy jsem se však nepřiznala.
Víš, L.. Pro jednou jsi nelhala. Neudělala jsi nic, co bych nechtěla. V tu chvíli jsem souhlasila naprosto se vším. A to je to nejhorší. Nemůžu se na tebe zlobit, nemůžu tě z toho vinit. Protože nesu stejnou vinu jako ty. A do smrti si ji budu vyčítat.
ČTEŠ
It could be different
Short StoryCítím se sama, tak to bylo a vždy bude. Nechápou mě. Dokáže vše změnit příchod nové spolužačky? Co se stane, když nebudu schopna ignorovat její zprávy? ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ Zasáhlo mě to u srdce. Jako jediná jsi se zajímala, ptala se. Poznala...
