Prolog

35 6 2
                                    

Už je to dlouhá doba. Naposledy, když jsem spatřila zázrak nebo štěstí, byla jsem ještě dítětem. Bez starostí a plná lásky. Bohužel ale každá pohádka musí někdy skončit. A ta moje nebyla výjimkou.

Tehdy mi bylo osm. Byla jsem malá dívenka s radostí vrytou v očích. Mí milující rodiče mi vždy před spaním vyprávěli ty nejzajímavější příběhy a pohádky, které někdy zněly až tak moc fantasticky, že se mi z toho tajil dech. Každý večer jsem uléhala v očekávání dalšího večera a s ním nového příběhu o kuriózních bytostech a lidech kteří se starají o rovnováhu mezi jejich a naším světem.

Poslední pohádka, kterou si pamatuju byla o Laonech. Byli to lesní stvoření, která měla léčivé schopnosti. Často k nim chodívali jiné rasy pro pomoc anebo vyučení se jejich řemeslu. Jen málokoho však vzali do učení. Měli zavalité obličeje s obrovskýma očima připomínající dvě skleněnky. Byli to tvorové s hubenými postavami malého vzrůstu a až nepřirozeně dlouhými prsty.

Lidští strážci, kteří se vyskytovali v každém příběhu, v jejich říši zavítali do města jménem Murg, kde se měli setkat s Laonským mágem, jménem Alirius. Byl to velice zručný a moudrý muž, který jim měl pomoci s plněním úkolu, o kterém byla též každou noc vyprávění řeč. Úkol pojednával o ochraně světů před chaosem a temnotou...

To bylo vše, co si pamatuju, protože onehdy v noci na naši vesnici zaútočili. Rodiče mě popadli a vlekli do pokoje. Moje matka mi vštěpovala do hlavy, že ať se bude dít cokoliv nesmím vycházet. Tehdy jsem to nechápala, nevím proč, asi to bylo tou neukojitelnou zvědavostí, ale hned co mě rodiče opustili jsem se vydala ven na průzkum. Neměla jsem strach, tedy až do té doby, než jsem zahlédla, jak na mého otce běží nějaké ohromné stvoření. Ani jsem nemrkla a ta věc, jestli se to tak dá nazývat, ležela bezvládně na zemi za mým tátou. Nevěděla jsem, co se děje, dokud ke mně nepřiběhla máma s otázkami a vyděšeným obličejem. Oči jí zářili nazelenalým odstínem, byla úchvatná. Nechápala jsem to a v ten moment jsem asi ani nechtěl, protože se po otci vrhly další ty věci. Zrovna, když se vydal k nám, aby zajistil situaci. Bylo jich příliš na to, aby na ně stačil sám, a proto mu matka přispěchala na pomoc. Vyvalila jsem oči a s pootevřenou pusou zkoumala každý jejich pohyb. Z matčiného těla vylétávali zelené paprsky, které účinně zasahovali nepřátele. Při této dechberoucí světelné show, paprsky osvětlovali těla těch stvůr. Vypadali odporně, měli temné oči, dlouhé přední končetiny až na zem s dlouhými drápy a odporně vyhlížející tlamy s pokřivenými tesáky. Jejich těla byla pobledlá a lysá!

Mí rodiče se útokům vyhýbali s ohromnou mrštností a údery protivníkům opláceli stejnou, néli větší silou a vervou jako to dělali oni. Koukala jsem na to přestavení teď už s mnoha otázkami. Proč maminka umí vydávat ty zelené paprsky a tatínek ne?  A podobných otázek se mi v hlavě honilo více.

Ani jsem si neuvědomovala, co se děje jinde, než tam kam jsem upírala zrak. Asi jsem toho měla všímat, protože se z ničeho nic za mnou objevila silueta lidské postavy, teda alespoň jsem si to myslela. Postava se ke mně přiblížila natolik, až mě měla v hrsti. Zděšeně jsem vyjekla a rodiče se na mě hned obrátili. Neviděla jsem té postavě do obličeje, ale i tak podle jejího odporného smíchu prozrazující šílenství duše, jsem usoudila, že by se mi ten výraz stejně nelíbil. Dle hlasu mužská postava na ně promluvila ,,Tak přece jsme vás našli, snad jste si nemysleli že se vaše prohřešky nechjí jen tak bez povšimnutí!" rodiče se otřásli při dalším opakování toho odporného smíchu. Nechápala jsem, čím se mohli provinit, vždyť to byli hodní lidé, kteří nikdy nikomu neublížili, tedy až do teď těm stvůrám. ,,Pusť ji a odejdi!!" zařval na ňej otec. Muž však na stisku mých paží zesílil a já sykla bolestí. Pohlédl na mě, a pak na mé rodiče a pronesl ,,Ale ale, tak ono nestačí, že jste zradili svoje Pány, ale vy jste i zahambili vaše rasy zplozením tohohle nečistého tvora." Pohlédl na mě s odporem, který jsem nechápala. V ten moment se na mého otce vrhl zezadu jeden z těch lysích tvorů a ošklivě se mu zahryzl do boku. Naráz jsme s matkou zaječeli. V okamžiku se na něj vrhl další a jeho bezvládné tělo odlétlo na kusy o několik metrů dál. Matka tomu nemohla uvěřit a já také ne. V okamžení se i na ní jedna ze stvůr vrhla, avšak ona se jí ladně vyhnula a se vztehem se postila do neznámého pachatele, který mě svíral.

Muž mě odhodil do hloučku těch stvůr. V okamžiku u mě byla matka a bránila mě co jí síly stačily. Všude byla krev a ozývali se jen nářeky, které prožezával šílený smích. Matce už docházely síly, a tak mě z posledních sil v okamžení popadla a utíkala, co jí síly stačily. Ale moc daleko jsme se nedostaly, neboť muže zahalený temnotou se rozhodl zasáhnout a prudce mou matku udeřil. Svalily jsme se na zem. Muž přistoupil blíže a já poprvé spatřila jeho tvář. Měl modré oči, které teď začali zářit podobně jako ty matčiny. S povzdechem se na matku podíval a pronesl něco v řeči, kterou jsem tehdy neznala. V tu chvíli matku probodl nějakým ostrým předmětem a já začala ječet. Z posledních sil se na mě s prosbou v očích podívala a řekla,,Uteč!" Tehdy její oči naposled zazářili a s tím pohasl její život...

Utíkala jsem, co mi nohy stačily, ale nebylo to dostatečně rychlé, natolik abych utekla těm stvůrám. Celá zadýchaná z běhu a rozsmutněná ze ztráty svých rodičů jsem se zastavila a rozhodla se čelit smrti. V zoufalství a očekávání rychlého konce jsem vzpomínala na staré časy. Vzpomněla jsem si na louku, lesy a hory krásné sousední země, kam mě rodiče brávali. V tu chvíli jsem začala pociťovat mírné šimrání na konečcích prstů na nohou. Otevřela jsem oči a pohlédla na to, co se děle, k mému údivu se všechny ty zrůdy zastavily a civěli na mě. Zamotala se mi hlava a okolím se rozzářila pronikavá záře.

Poslední, co jsem si pamatovala byla zelená louka plná lučního kvítí a hvězdná obloha nade mnou, než jsem upadla do náruče temnoty...

Přestala jsem věřit v pohádky a dobré konce.

StínyKde žijí příběhy. Začni objevovat