The First Hunger Games [CZ]

1. Část-Den Sklizně?

Stojím u lesa se svojí kamarádkou Dorotheou. Cítím se divně jako by mi něco říkalo: ,,Nedělej to, bude to tvá největší chyba, " ale nedám se a ptám se Dorothei: ,,Rozhodnutá?" Protože já jsem rozhodnutá. Kývá hlavou na souhlas. ,,Tak vyražme!" říkám a ukazuji rukou vpřed. Rozhodneme se vyrazit, ale zastavují nás něčí ruce, které nás chytají za límce našich halen. ,,Kampak, kampak holčičky?" ptá se nás něčí hlas a otáčí nás směrem k němu. Vidím mírotvorce Simona. Znám ho moc dobře, jednou se zcela náhodně seznámil s mým otcem v Nalévárně a byli to moc dobří přátelé. Ano byli, už nejsou. Nejsou, protože můj otec a moje matka, ale i rodiče Dorothei zemřeli již před osmy lety, při požáru v továrně. Jsme sirotci, dali nás k jedné milé bezdětné rodině. Jsme jejich jediné děti. Ani mě to nemrzí, myslím si, že kdyby měli vlastní, nás by zavrhli a odhodili.

,,Takže kam jdete Fir a..." říká a já ho dokončuji ,,Dorothea. Jmenuje se Dorothea." Pokývá jemně hlavou jako dík. ,,A jdeme se projít do lesa," odpovídám mu rázně na jeho otázku, ale ve skutečnosti máme jiný plán. Utéct do jiného města nebo přežívat nějakou dobu v lesích, kterých je tu mnoho.

Simon mi vezme můj batoh. Ani se nebráním, ještě bych to zhoršila. Vytahuje z něj věci nutné pro přežití na několik týdnů, jídlo, vodu v uzavíratelných lahví, teplé oblečení, deku, léčivé byliny a ručně vyrobený kamenný nůž. ,,Tak jenom projít říkáš, ano?" říká nedůvěřivě. Skloním hlavu a stydím se. ,,No dobrá Simone, chtěly jsme odtud utéct," ani nevím, proč se přiznávám, možná je to protože to byl otcův přítel. Simon se napřáhne a dá nám oběma facku, dosti velkou. Čekala jsem, že nás dovede na náměstí a popraví, ale ne. Jen říká: ,,Jestli to zkusíte znovu, popraví vás," umlká a tváří se naštvaně. ,,Tak pojď Dorotheo půjdeme domů, ano?" ptám se ,,Asi ano," odpovídá a jdeme směrem do města. ,,Ne, ne hezky na náměstí, je Den Sklizně" říká nám za zády Simon. ,,Co je to Den Sklizně?" ptáme se Simona s Dorotheou zároveň. ,,To se dozvíte tem, tak jdeme," odbyl nás. Stejně si myslím, že to neví.

Když docházíme na náměstí, je tam mnoho lidí. Když se zaměřuji, zjišťuji, že jsou to jen děti. Simon nás vede k nějakému stolu, u kterého sedí žena, kterou jsem nikdy neviděla. Má nádherné hnědé vlasy, ale její postava je kostnatá. Ani nevypadá mladě, může jí být tak šedesát. Usuzuji podle vrásek na tváři. ,,Jméno?" ptá se ta žena. Proč to po mě chce? Ale Simon do mě šťouchne. ,,Fir Amanda Yuleová" dostávám ze sebe a žena hledá nějaký papír. ,,Dej mi prst," rozkazuje mi otráveným hlasem. Poslušně jí prst podávám, bere si jehlu a bodá mě do prstu. Vyteče mi kapka krve. Žena mi přiloží zakrvácený prst k papíru, který má na stole. ,,Zařaď se do sektoru šestnáctiletých dívek," rozkázala a já se vydala přes všechny dívčí sektory k tomu šestnáctému. Vidím všude samé známé tváře, většinou ze školy, ale i z dřevorubeckého lesa kam jsem chodila pracovat s Dorotheou. A pak mi to dojde, nikde tu není Dorothea. ,,Dorotheo! Dorotheo!" křičím a dru se sekcemi k tomu stolu s ženou. ,,Tady Fir, tady," říká klidně Dorothea někde za mnou. Otáčím se jejím směrem. Jdu za ní a objímá ji. ,,Promiň, že jsem tě tam nechala," omlouvám se jí. ,,To je dobré nic se mi nestalo," odpovídá klidným hlasem jako by to bylo úplně jedno. Ale není.

Rodiče jsem tenkrát šla navštívit a donést jim lesní plody na oběd, nic jsem neřekla a odešla. Pak se to stalo, továrna zpracující dřevo začal hořet, nevím jak a proč, ale beru si za vinu. Že jsem tam nebyla a nic jim neřekla ani ,,Ahoj," nic vůbec nic jen jsem odešla. Mrzí mě to a moc, ale snažím se přes to přenést.

Když se všechno uklidní a nikdo už nepřichází tak na pódium přichází nějaký muž se skleněnou koulí s otvorem nahoře a s nějakými papírky. Položí jí na metrovou dřevěnou stoličku v levém rohu pódia. Pak přichází druhý se stejnou skleněnou koulí a s papírky, ale tentokrát ji dává na stoičku v pravém rohu. Pak oba odcházejí.