Z kohoutku na mé ruce crčela ledová voda a zvuk dopadajících kapek se odrážel od kachliček na stěnách. Na pažích se mi z chladu vytvořila husí kůže a na sobě jsem měl své triko na tělocvik, od nějž se do místnosti linul pach potu, a to druhé, které jsem měl oblečené ještě před několika minutami, jsem se snažil pracně vyčistit v umyvadle. Kus látky jsem drhl s nevolí a potlačovanou agresí, neboť nebýt jedné hloupé příhody, nemusel jsem páchnout jako popelnice a umrznout na školních pánských záchodcích.
Vše to začalo v jídelně, na místě, kterému se většina studentů prozíravě vyhýbá. Já byl většinou jedním z nich, až na dnešek. Na jídelním lístku byly napsané lívance a ty bych si pro nic za nic nenechal ujít, i kdybych měl pro ně umřít. A myslím, že spousta lidí smýšlela stejně. Tak jsem si tedy vystál frontu a čekal na nálož té sladké lahody. Přede mnou byly ještě minimálně dvě další hodiny a já nutně potřeboval doplnit energii.
Jako malý jsem si díky filmovým snímkům myslel, že u jednoho stolu vždy sedí nějaká určitá skupina lidí. Třeba tamten stůl vzadu by byl vyhrazený pro sportovce, támhleten pro umělce a tenhle pro chytrolíny. Jenže buď byla naše střední škola výjimkou, nebo to tak vůbec nefungovalo. Vždycky to bylo tak, že se každý posadil tam, kde bylo volné místo a tím to haslo. Takže jsem se vydal na cestu ke stolu, který jsem předtím v duchu odkázal pohybově nadané menšině naší školy. A ano, menšina je správné označení, protože u nás by se stěží našla půlka členů do fotbalového týmu, i kdybyste trochu poklesli na standartu.
Jak jsem se tak proplétal mezi jednotlivými stoly, abych dosáhl svého místa, nevšímal jsem si tak moc dění okolo mě. Patrně ho přehlušilo kručení v mém žaludku. A jak jsem si tak vykračoval vpřed, nevšiml jsem si malinko poodsunuté židle a pohroma byla na světě. Nohou jsem o ni zavadil a natáhl jsem se na podlahu, s níž jsem se nikdy nechtěl seznámit tak podrobně, jak se stalo teď. To však na celé té situaci nebylo to nejhorší a nejvíce ponižující. To nejhorší, co se stalo, bylo to, že moje lívance z talíře při pádu zmizely. A ta ponižující část? Objevily se na mně.
„Prostě paráda," zamumlal jsem si jen tak pro sebe a přemýšlel, zda by nebylo lepší zůstat ležet na zemi. V tom mě ale za ruku někdo tahal nahoru a já si uvědomil, že je to ten kluk, kvůli kterému jsem měl možnost utrpět takovou ostudu. Užuž jsem mu chtěl vynadat do všech možných stvůr, když v tom jsem na něj pořádně podíval a zjistil jsem strašlivou věc. Na naší škole sice bylo sportovců, co by se dalo na prstech jedné ruky spočítat, ale před mýma očima se právě odehrál zázrak a přede mnou stál jeden z nich.
„Jsi v pohodě, brácho?" zeptal se mě starostlivým hlasem a prohlížel si mě od hlavy k patě. Brácho? pomyslel jsem si. To ještě někdo v dnešní době používá? Můj hrudník pokrytý lívanci přelétl jen letmo, ale přesto mu v tu chvíli na tváři zahrál nepatrný úšklebek. Kývl jsem hlavou ve znamení souhlasu a s nepořádkem zanechaným na zemi školní jídelny jsem nechal bezstarostně na zemi, zatímco jsem si razil cestu k východu, což bylo přesně na opačnou stranu, než kam jsem ještě před chvílí mířil. Ve skříňce jsem vyhrabal svůj vak s cvičebním úborem a poté jsem skončil tady, na pánech se zmrzlými prsty.
Když jsem tak pomalu začal přicházet o veškerý cit ve svých dlaních, protože teplá voda opravdu netekla, uvažoval jsem nad tím, jestli jsem se nezachoval moc zbrkle. Možná jsem přeci jen alespoň mohl sebrat ten tácek a talíř a odnést je. Možná si i požádat o mop a vytřít ten kousek podlahy, co jsem tak zaneřádil. Zavrtěl jsem hlavou a soustředěně pokračoval v práci.
Náhle se rozrazily dveře a v nich stál on. Přistoupil ke mně, jiskřičky mu těkaly v očích a já jen očekával výbuch. „Tak tady jsi," zašeptal si tak nějak pro sebe spokojeně a já jen nadzvedl obočí. „Tady jsem," odvětil jsem. Zastavil jsem tekoucí vodu a stále svíraje v rukou triko jsem se k němu obrátil čelem. Kapky dopadající mi k nohám jsem si uvědomil až o pár sekund později, odhodil jsem ten zmáčený kus látky do umyvadla a pak se na své vlastní kaluži sklouzl. Naštěstí jsem byl zachycen dvěma silnými pažemi. A v tu chvíli naše škola vylítla do vzduchu. Anebo to byl jenom můj pocit studu rozlézající se směrem nahoru po páteři?
„Hele, je mi líto, co se stalo tam v jídelně, však víš... Ale každopádně to vlastně byla moje chyba, proto jsem se rozhodl ti to vynahradit." Jeho slova mě zarazila, nemohl jsem ani mrknout, natož hnout nějakou končetinou.
Přesto jsem ho po několika minutách byl schopný následovat do šaten. Zastavili jsme se až úplně vzadu, kam bych se já sám v životě neodvážil. Myslím, že právě o tomhle místě se mezi studenty šuškalo, že se tu prodávají drogy nebo tak něco. On však jen odemkl jednu ze skříněk a vytáhl mysteriózní balíček. Uvažoval jsem, co za škodlivou látku v tom asi může být. Měl bych se bát?
„Na, to je pro tebe," dodal, když spatřil můj mírně vyplašený výraz a s pokynutím hlavy mi dával jasně najevo, že není čeho se strachovat. A pokud ano, tak ne předmětu v mých rukách. Po otevření jsem spatřil několik lívanců a vedle nich ve skleničce uložený javorový sirup, který jsem měl tak moc rád.
„Kde jsi to sebral?" zeptal jsem se s úžasem a ihned se dočkal odpovědi.
„Víš, připadalo mi celkem hloupý, co se stalo, tak jsem ti sehnal několik lívanců. No a vedle v obchodě tady prodávají ten sirup, víš? Tak jsem tam skočil. Jen se mi tě nechtělo nahánět po celé škole, proto jsem čekal, až se někde objevíš. A tak se stalo," dokončil svůj příběh. „Mimochodem jsem Ryan," představil se a s mým tichým „Jsem Josh." jsme si podali ruce.
Už jsem se chystal k odchodu a po cestě jsem si políval lívance sirupem, když v tom řekl, co ve mně vzkřísilo můj vztek, který jsem doteď držel pod kontrolou: „A příště trochu dávej pozor, jasné?"
Otočil jsem se k němu, došel jsem zpátky, popadl lívance a připlácl mu je na upnuté triko. „To ty taky, brácho."
