Jen tak si tam stojí za tou lampou... Nemám tušení, kdo to je, ale vypadá na to, že se už týden nemyl. Někoho sleduje, ale já to nejsem. Je to paní po čtyřicítce ve slušivém oblečku, moje matka.
Odhrnula jsem závěs a rozhlížela jsem se po venku. Zdálo se mi, že jsem tam slyšela typické mňoukání naší kočky Furi, která se od včerejšího rána neukázala. Asi se mi to opravdu jen zdálo, na ulici totiž nebylo nic jiného než sousedi, auta, stromy, pouliční lampy a popelnice připravené na další várku odpadu. Nikde žádná kočka. Otočila jsem se na druhou mňaukavku, Bunduse, sedící na mé posteli a omluvila jsem se mu. Zbytečně jsem ho natěšila na opětovné setkání s jeho kočičí sestrou.
Zaslechla jsem něco jiného, a tentokrát jsem si byla jistá tím, že to není kočka. Bylo to klapání podpatků předrahých lodiček, a z toho jsem odvodila, že se z práce vrací moje matka. Sledovala jsem ji ze svého okna v patře, skrytá za závěsem. Když otevírala branku a já ji stále propalovala pohledem, začala jsem si připadat jako nějaký stalker, ovšem než jsem si všimla skutečného stalkera ukrytého za lampou naproti našemu domu.
Hned mi to bylo jasné. Byl to už třetí tento rok. Jasně si pamatuji starého pána odnaproti, který mou matku nepřetržitě sledoval celé měsíce, než ho konečně polapila teta mrtvice, a taky toho muže, o kterém nikdo nevěděl, dokud ho před naším domem nesrazil náklaďák. Mám pocit, a asi je to správné tušení, že je moje matka prokletá. Zaprvé, láká k sobě podivné osoby. Zadruhé, jakmile se k ní už nějaký zájemce o její ruku přiblíží, skončí tragicky. Kvůli tomuhle jejímu prokletí už ani nemám otce, zemřel těsně před mým narozením.
„Mám jí o něm říct?" otočila jsem se na Bunduse.
Bundus zívl a nastavil mi svou řiť. Odhaduji, že se nemám snažit s tebou komunikovat. Děkuji, číčo, opravdu mi pomáháš. Kéž by tady byla Furi, ta alespoň umí mňoukat, tak bych se s ní cítila méně jako šílenec trpící samomluvou. I když ano, to možná jsem.
Zezdola se ozvalo bouchnutí vchodových dveří a chrastění klíčů a já ještě jednou vyhlédla z okna, abych se přesvědčila o existenci osoby krčící se tam dole. To nikomu jinému v naší ulici nepřijde podezřelý? Jsem jediná?
„Prío! Tobbi!" zavolala máti. Popadla jsem tlustou strakatou kočku, vyletěla z pokoje a seběhla schody.
„Ahoj, mami!" přiskočila jsem až k ní. „Koukni, co mám!"
„Bundus! No pojď sem, ty můj smraďochu, noo..." zvýšila matka hlas, až mě z ní rozbolely uši. Vzala si kočku do náruče a nahnula se, aby se podívala za mě. „Kde je Furi?"
„Máš fakt radši kočky než svoje děti? Co takhle se nejdřív zeptat, kde je Tobbi?"
Přikryla si rukou pusu ve falešném překvapení, jako kdyby si teprve teď uvědomila, že nejsem její jediné dítě. Na mě ale její herectví neplatí, jasně jsem ji slyšela, jak volá mě i mého bratra. Bundus se začal v jejím náruči svíjet, protože se mu tam už nelíbilo, tak ho máti jen lépe chytila a začala na něj nesrozumitelně mumlat a škrábat ho za ušima.
„Tobbi si dneska něco nahrazuje." začala jsem a pozorovala, jak se kočičí tetka přesouvá do kuchyně se svou obětí v náručí. Já zůstala na místě a hleděla jsem na dveře. „Měl by dorazit za chvíli..."
Přiblížila jsem se ke dveřím a kukátkem jsem se snažila spatřit muže krčícího se před naším domem. Až k lampě se ale dohlédnout nedalo, a dveře jsem rozhodně neměla v plánu otevírat. S povzdechem jsem se otočila a směřovala do kuchyně, ze které vyskočila kočka. Skoro jsem o ni zakopla a potichu zanadávala. Máma si už pomalu ohřívala zbytky ze včerejší večeře a potom se posadila ke stolu. V jedné ruce měla vidličku a druhou otáčela listy nějakého módního časopisu. Podívala se na mě.
„Co tam tak stojíš? Je ti něco?" zeptala se a já zavrtěla hlavou. Přestala jsem se opírat o rám dveří a posadila jsem se naproti ní. Ten její časopis byl plný značek, které jsem nepoznávala, stejně jako většina věcí, co si matka kupovala. Připadám si teď jako typická holka z povídek, která si za každou cenu chce připadat jiná, ale já jsem opravdu jiná než ona. Stejně je na tom vlastně i můj starší bratr Tobbi. Jsme takoví malí bezdomovci naší movité matky.
Vykoukla jsem z okna, odkud je přímý výhled na lampu. Pořád tam stál ten člověk připomínající skutečného bezdomovce a zíral do našeho okna. Klidně bych se vsadila, že se naše pohledy střetly, a z toho mi přeběhl mráz po zádech. Prudce jsem se postavila a ukázala na něho.
„Mami, koukej!"
„Cože? Na co mám koukat?"
Věnovala jsem jí jeden rychlý pohled a křikla jsem: „Tam!" a obě jsme se otočily směrem, kam ukazoval můj prst. Tam už ale nikdo nebyl, jen lampa a pozemek starého tragicky zesnulého souseda. Kolem proskákala suchá koule trávy z westernových filmů.
„Byla tam kočička?" zeptala se matka a má ruka pomalu spadla podél mého těla, stejně tak moje tělo spadlo na židli. Mlčela jsem, mezitímco ona na mě zírala, jako kdybych byla šílená. Nebudu lhát, občas si tak přijdu. Můžete si i říkat, že se mi matčini stalkeři zdají a nedivila bych se vám. To by se ale museli zdát i Tobbimu, a to by bylo zvláštní, leda by se mi zdál i můj bratr.
Po domě se rozlehlo klepání na dveřích a já se k nim rychlostí světla rozběhla, připravená vrazit stalkerovi pořádnou ránu za to, že se opovážil vztáhnout ruku na náš dům. Vzala jsem za kliku, ale dveře se neotevíraly. Zkusila jsem to znovu, a stále nic.
„Tys zamkla?" zavolala jsem do kuchyně.
„Anoo!" ozvala se matka a já rozrušeně popadla klíče z věšáku. Nemotorně jsem vybrala největší klíč patřící ke vchodovým dveřím a skoro jsem nedokázala odemknout. Když se ale konečně ozvalo radostné cvaknutí, dveře jsem rozrazila jako nikdy předtím.
„Co chceš?! Zavolám policajty!" vykřikla jsem, ale potom jsem hned zmlkla. Byl tam jiný bezdomovec, než jakého jsem čekala. Přede mnou stál bratr s Furi v náručí. Jak jsme na sebe zírali, cítila jsem kolem nás přítomnost další suché koule slámy. Můj život je jeden velký divoký západ.
„Zapomněl jsem si klíče. Kdo to měl čekat, že tu bude zamčeno." zasmál se Tobbi po chvíli trapného ticha a Furi zamňoukala.
Při pohledu na její drobné hebké pacičky a krásná zlatá očka jsem chtěla křičet. Sice jsme se neviděly jen chvíli, ale už mi začala hrozně chybět. Tiše jsem ji osvobodila z bratrova sevření a posadila jsem se s ní na schody. Byla to taková malá zrzavá koule štěstí. Matka ucítila její přítomnost a přiběhla ke mně, aby si ji mohla taky ukrást. Tobbi se zatím potichu odkradl do kuchyně, očividně stále rozrušený z toho, jak jsem na něj křičela.
Ještě než se za bratrem zavřely dveře, jako kdybych někoho viděla. Asi to byl další z mých bludů, ale zdálo se mi, že pan stalker stál opět pod lampou a zíral na mou matku. Potom už dveře opět rozdělovaly náš domácí svět s tím pravděpodobným nebezpečím tam venku.
***
Pría
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
