„Ty jsi normální cvok!", prohlásil Libor a napil se z oroseného půllitru nefiltrované plzeňské dvanáctky. „Jo, to jsem.", přitakal Martin sedící naproti němu. „No ale podívej se na to takhle: Kdo se může pochlubit tím, že mu jeho stůl zdobí pravá a nefalšovaná lidská lebka?" Libor se trochu nervózně rozhlédl po lokále, ale nikdo z ostatních hostů jejich konverzaci nevěnoval pozornost. „A kde vlastně bereš jistotu, že to tam je?" Martin nasadil tajemný výraz a přesvědčivým hlasem pronesl: „Prostě to vím!" Řeč byla o údajném masovém hrobě esesáků, kteří měli být v květnu roku 1945 zastřeleni rudoarmějci nedaleko za městem. „Takže prostě půjdeš za město s lopatou a budeš hledat mrtvý nácky, kteří tam možná vůbec nejsou a pokud jo, tak několik metrů hluboko. A to jenom proto, že si chceš dát na stůl hlavu jednoho z nich." „Přesně tak" odvětil s úsměvem Martin. Libor dopil pivo, oblékl se a pravil „Máš kliku, že se známe tak dlouho, jinak bych už s tebou do hospody nešel. Tak čau zítra." „Zítra už ti jí přinesu ukázat." zvolal Martin za odcházejícím kamarádem.
Druhého dne, když na město začala padat tma, vyrazil Martin vyzbrojen čelovou svítilnou a lopatou ven. Ulice byly už docela prázdné, což mu hrálo do karet; neměl zájem na sebe upozorňovat. Po krátké chvíli dospěl k benzínové stanici na kraji města, za kterou se vinula polní cesta k nedalekému lesíku. Za svitu úplňku se vydal po cestě, na kraji lesa rozsvítil čelovku, zanořil se mezi větve a brzy došel na malou mýtinu. Právě tam se měl masový hrob nacházet, tedy alespoň podle vyprávění pamětníků. „Tak jdeme na to" pomyslel si a zanořil lopatu do lesní půdy. Bylo to však těžší než předpokládal, zemina byla vlhká a těžká. Zatnul síly, ale po pár minutách už pociťoval značnou únavu a byl nucen si udělat přestávku. „V klidu, mám na to celou noc." Posadil se na okraj vyhloubené jámy a oddechoval. Najednou se mu však začaly klížit oči a během okamžiku usnul...
Když se probudil, čelovka už nesvítila. Polekaně sebou škubnul, nahmatal lopatu, opřel se o ni a postavil se na nohy. „Sakra, jak jsem mohl usnout? A baterky jsou v háji." Promnul si ospalé oči a rozhlížel se po mýtině, místy ozářené měsíčním svitem. „Tak to mi moc nevyšlo... No nic, pokračování příš-". Jeho tok myšlenek se náhle zarazil. Podíval se ke svým nohám na jámu, kterou vyhloubil. Respektive na místo kde ještě před chvílí byla. Ted však byla pryč. Znovu si promnul oči, ale skutečně. Všude kolem něj byla jen neporušená půda pokrytá mechem. „Co to..?!" Chvíli stál jako opařený, pak se mu začal svírat žaludek a rozhodl se k urychlenému návratu domů. Popadl lopatu a rychlým krokem zamířil směrem, kterým tušil cestu zpět do města. Po chvilce se přiblížil k okraji lesa, a zde přišel druhý šok. A to o poznání větší. Na cestě stála jakási temná postava, s podivnou pokrývkou hlavy a třímala něco, co nápadně připomínalo pušku. Martin se okamžitě schoval za nejbližší strom a zhluboka dýchal. Srdce mu bušilo jako o závod. „Co se to tu děje? Mám snad halucinace?" Několik minut nehybně stál za stromem a pokoušel se uklidnit se. „To musí mít nějaký vysvětlení. Třeba jsem tu díru jen přehlídl, vždyť je tma jako v pytli. A tohle je možná místní hajnej." Po chvíli se odvážil vyhlédnout zpoza stromu a to co viděl ho přesvědčilo že se mýlí. Postava udělala krok stranou a měsíc osvítil její hlavu. Martin tak mohl jasně vidět helmu se dvěmi písmeny „S", tvarem připomínající blesky. V ten okamžik se o něho pokusily mdloby. Zavrávoral a šlápl při tom na suchou větev, která se s hlasitým prasknutím přelomila. Tajemná postava se v okamžiku otočila jeho směrem, namířila na něj pušku vybavenou bajonetem a křikla: „Halt! Wer ist es?" Martin nebyl schopen žádné reakce, jen stál na místě a nevěřícně zíral na esesáka. Za zlomek sekundy se z pušky ozvalo cvaknutí spouště, avšak žádný výstřel nevyšel. „Scheiße, Patronen!", zaklel esesák a rozběhl se směrem k Martinovi. Ten konečně donutil šokované končetiny k pohybu, odhodil lopatu a začal utíkat směrem k mýtině. Rukama si chránil obličej před větvemi a snažil se nezakopnout o žádný z kořenů. Dusot těžkých vojenských bot za svými zády ho hnal kupředu, neodvážil se ani o trochu zpomalit a ohlédnout se. Najednou však pocítil silnou bolest v bedrech, podlomily se mu nohy a zhroutil se k zemi...
Když se probral, bylo už ráno a všude bylo světlo. Okamžitě se vymrštil na nohy a zmateně se rozhlížel okolo sebe. Zakrátko se uklidnil, díra byla přesně tam, kde ji večer vykopal, lopata ležela vedle a po přízračném esesákovi nikde ani stopa. „Proboha, to byl hroznej sen. Asi vážně není dobrej nápad rušit klid mrtvých.", pomyslel si a začal se chystat k odchodu. V tom si však uvědomil bolest v bedrech. Opatrně zasunul ruku pod oděv a nahmatal krvácející ránu. Jako od bajonetu...
