Vrba a slavíček

Jaro. Příroda se z dlouhého zimního spánku probouzí zpět k životu. Vše , co přes zimu klidně odpočívadlo, to vše nyní vyrašilo s novou energií. Země překypuje životem, porosty bují, tlačí se na povrch. Z větévek ještě pokrytých sněhem raší pupeny, po ránu se v korunách stromů probouzí ptáci, jen aby pěli tu nejkrásnější píseň, píseň, která je známá všem ptákům na světě, píseň o životě, radosti, ale je v ní i žal a bezvýznamnost. Je to píseň života.

Začalo to náznaky. Sníh trochu poroztál, sluníčko začalo hřát tepleji. Kůrou se prodaly malé nenápadné pupeny. Stará osamělá vrba stojící u malé tůňky v lese se začala probouzet do toho nekončícího cyklu.

A právě na této vrbě se jednoho vlahého večera uvelebil mladý slavíček. Vrba měla společnost ráda. Na její dlouhé osamělé pouti životem si jí nikdo nevšímal, a tak teď měla radost.

Slavíček a Vrba si rozuměli. Každý večer se k ní vracel, aby našel trochu klidu v tom nestálém světě a Vrba byla ráda za nějaké to rozptýlení.

Slavíček si vrbu oblíbil. Celý den létal, sháněl potravu, a když pak večer usedl na její mohutné větve, vrba ho přikryla svými listy. Začal vyprávět.

Každý den celou noc vrbě zpíval ty nejkrásnější písně, které slyšel při svém cestování a pěl pro ni o příbězích tak starých, že už ani sama vrba ty časy nepamatuje. O příbězích které si lidé v okolních vesnicích předávají z generace po generaci.

Vrba mu na oplátku vyprávěla o všech těch jarech, která zažila, o letním slunci, které pálí silněji než oheň, vzpomínala na babí léta ladně poletující vzduchem, na krásu podzimního barevného listí, jeho krásnou vůní, podzimní chladné a husté mlhy válející de v údolí, ale i na to sychravé počasí, na ledový sníh, který se do kůže dokáže zabodávat silněji než čepel, i na všechny kruté zimy, které jí utkvěli v paměti.

Byla to velice stará vrba a slavíček při svých cestách slyšel mnoho příběhů. Strávili spolu nespočet dlouhých nocí, společně přečkali mrazy i spalující horka. Vždy si měli co povědět. Slavíček rád povídal o svých cestách a rád si poslechl příběhy moudré vrby. Některé příběhy znali oba, jiné se od sebe lišily drobnostmi. Další byly z krajů tak dalekých, že tomu bylo těžko uvěřit.

Vrba slavíčkovi vyprávěla o velbloudech, písčitých dunách, o plážích a mořích i o oceánech a delfínech. Líčidla mu zamrzlé krásy Antarktidy i horké rovníkové oblasti. Přestože ani jeden z nich nic z vyprávění nezažil, uměly oba téměř dokonale vylíčit dobrodružství i krásy vzdálených krajů a s radostí a úžasem tomu druhému naslouchaly.

Jak plynul čas, vyměnili si nespočet příběhů, zažili spolu nespočet nádherných jar a podzimů, spalujících let a mrazivých zim a nespočetněkrát usínali bok po boku, slavíček přikryt listím staré vrby.

Jedné zimy, byla zvlášť mrazivá, vyprávěl slavíček vrbě o hladomoru a sněhových vánicích , které sužovaly vesnice v okolí lesa. Ta zima byla opravdu krutá, takovou ještě vrba nezažila. Zvířata v lese neměla co jíst, mráz byl strašlivý. Tu noc sevřela Vrba svými listy obzvlášť pevně. Sama ale neusla . Vrba se bála. Bála se o slavíčka.

Slavíček vrbě stále líčil své příběhy, ale i jeho trápil hlad a vrba to poznala.
Docházeli mu síly. Nezbývalo než doufat, že mráz brzy pomine a zvířata nasytí svůj hlad.

Jednoho rána se vysílený Slavíček vydal jako každý den do lesa s touhou, nebo spíš jen zbožným přáním, sehnat alespoň malé zrníčko, kterým by se mohl nasytí. Vrba se se slavíčkem rozloučila a po přála mu šťastnou cestu.

Toho dne už se slavíček k vrbě nevrátil. Vrba marně čekala. Čekala den, dva, Slavíček se nevrátil. Vzpomínala na chvíle, které se spolu zažily. Byl pryč. Jeho studené tělíčko teď leželo na blištivé pokrývce sněhu s hlavou a křídly v nepřirozeném úhlu. Nehybné, stálé, tak křehké. Jakoby ani nepocházelo z tohoto světa. Třpytivý dokonalý sníh, pohádková krajina a ohromné ticho tento dojem jen podtrhávaly. Nikdo si mrtvého slavíčka ani nepovšimnul. Byl tak malý a tak křehký na tomto světě, přesto svými příběhy a přátelství navždy zůstal v srdci staré prastaré vrby.

Jaro, léto, podzim, zima, jaro, léto, podzim, zima. Vrba nezapomněla. Stále měla v mysli slavíčka, který ji vyprávěl tolik příběhů, se kterým strávila tolik společných chvil. Narušil ten monotónní cyklus střídajících se dnů a nocí, měsíců, roků a desetiletí. Byl pro ni výjimečný. Teď se ponořila zpět do svého dlouhého osamělého
života.

Uplynulo několik staletí, na vrbu ani na slavíčka si už nikdo nevzpomene. Místo vesniček jsou velkoměsta, místo lesa vyrostlo sídliště. Na místě, kde stála vrba sedí v pískovišti malá holčička. Příliš mladá, aby tomuto světu rozuměla a přeci tak křehká a nevinná se schopností, která je dána všem dětem a s věkem mizí - schopností divit se. Její maminka sedí na dřevěné lahvičce opodál. Holčička se zamyslí a najednou se jí rozzáří očka.
,, Mami, mami! Slíbila si, že mi dneska řekneš další pohádku! ''
,, Dobře, broučku. '' usměje se maminka a na moment se zamyslí. Potom začne vyprávět starý příbě, který slyšela od své prababičky když byla malá. Je to příběh srdcervoucí, o přátelství, společných útrapách, oddanosti, kráse, ale i o osamělosti, žalu, trápení a smrti. Je to příběh slavíčka a prastaré vrby.

Když dovypráví, ukápne jí slza. Z keře opodál se k obloze vznese střízlíček a letí směrem k lesům, až zmizí za obzorem.