Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Doufala, že tady dnes nebude. Samozřejmě že věděla, že se kamarádí i s jejími přáteli a že je také dost možné, že tam bude, přesto doufala v pravý opak. Otevřela branku a pomalu kráčela po menším chodníčku. Velmi se jí tento dům líbil. Ale ještě více se jí líbil ten její. Své rodiče nenašla a tak se přestěhovala do domu, kde vyrůstala. Dům byl už sám o sobě dost veliký a tak by neměla problém s tím tam bydlet se svým manželem a dětmi, v pohodě by se tam všichni vešli. Jediný problém byl v tom, že žádného manžela neměla. Pomalu, ale nahlas, aby ji slyšeli, zaklepala na dveře. Čekala pár sekund, dokud je neotevřel její brýlatý kamarád. Široce se na něj usmála a pevně ho objala. Tak dlouho ho neviděla! „Tak pojď dovnitř," pobídl jí. V předsíni jí sundal kabát, aby ukázal, že je pravý gentleman a pověsil ho na věšák vedle toho svého. Venku už byla zima a poletovaly tam maličké vločky, což nebylo nic neobvyklého v prosinci.
„Je tady Eileen?" Byla to tedy debilní otázka, ale nechme to být. Pozvedla jedno obočí a podívala se ke schodům, odkud právě běžela malá holčička. Její dcera jí byla velmi podobná, hnědé kudrnaté vlasy a vševědská povaha. Typická Hermiona. Avšak, oči a charakter zdědila po otci. Byla bojovná, tvrdohlavá, ambiciózní a někdy dokonce vypočítavá, ale věděla, že s její matkou nění radno si zahrávat, a tak to moc nedělala. „Zlatíčko." objala svou tříletou dcerku a usmála se jí do vlasů. Sem tam jí hnalo do očí slzy pomyšlení na to, že její malá holčička už nevoní jako to novorozené miminko, které si ještě nedávno přivezla domů. Jen co se postavila, vzala si jí do náruče. „Nezlobila?" obrátila se na svého kamaráda a ten s úsměvem na rtech záporně přikývl.
„Byla jako andílek," pochválil jí a lehce pohladil kudrnaté vlásky. Pak si povzdechl. „Hermiono, měla bys vědět, že je tady." promnul si obličej. Hermiona viditelně zkameněla. „Měla bys tam jít. Už kvůli Ginny, která se na tebe neskutečně těší," zamračil se nad představou své těhotné ženy, jak pláče jen kvůli tomu, že si nemohla promluvit s Hermionou. Hormony s Ginny neskutečně cloumaly a s každým těhotenstvím to bylo horší a horší.
„Mami? Půjdeme ještě pozdravit Draca?" zeptala se malá Eileen a na mámu se zářivě usmála. Jejímu úsměvu se nedalo říct ne. Byla tak moc kouzelná a Hermiona jí miloval celým svým srdcem. To, že Eileen znala Draca jmeném jí vhánělo mráz do morku kostí a vůbec se jí to nelíbilo. A taktně to přešla.
Smutně si povzdechla a i se svou dcerou v náručí vyšla směrem do obýváku. Zastavila se mezi průchodem, který spojoval chodbu s obývákem. Pohled jí padl na blonďáka, který seděl na gauči a s úsměvem na rtech si povídal s její zrzavou a neskutečně těhotnou kamarádkou. Nemohla tam však jen stát a tak vešla dovnitř. Jako první si jí všimla Ginny. „Hermiono!" zajásala a jala se zvednou z gauče, aby svou kamarádku mohla obejmout. S každým dnem pro ní ale to vzstávání bylo těžší, a tak raději počkala, až Hermiona dojde za ní a obejme jí.
Jen co se ale Hermiona otočila, nebyla schopna pohybu. Pohled na ní upřely dvě ledově modré oči a přísahala by, že se okolí výražně ochladilo. Na mysl jí vyplynula vzpomínka na den, kdy ho viděla naposledy.
Čekala celá vyklepaná na gauči. Draco se dnes zdržel v práci a to se jí vůbec nehodilo. Měla pro něj oznámení, které změní celý jejich život. Uslyšela kroky z chodby, rychle se postavila a skoro do chodby vletěla. „Konečně si tady!" vydechla Hermiona úlevně. Něco jí ale na chování Draca nesedělo. Obvykle jí přivítal s otevřenou náručí, teď na ní ale jen koukal, pohled naprosto prázdný.
„Herm, musím ti něco říct." povzdechl si. Věděla, že to, co ji řekne, nebude dobré, nebude to dobré pro ni, pro ně. „Astorie za mnou přišla," začal. Ani se nehnul z místa. Prostě stál u dveří. „prý mám syna. Tříletého." Hermiona se musela něčeho chytnout. „Chtěl bych ho poznat. Vážně moc, ale víš, co to pro nás znamená." dokončil a Hermioně se na tvářích objevily první slzy. „Dlouho jsme se spolu bavili a došli jsme k závěru, že bychom mu rádi poskytli úplnou rodinu a že bychom to spolu ještě rádi zkusili." Viděl jí v očích tu bolest. Ale doufal, že pochopí, že dítě je to, co si přál úplně nejvíc. „Prosím, pochop-"
