Záchranářka | Thierry Neuville FF

One

             Nahoře máte Ariu Hudson,
                      hlavní aktérku ^^

Pohled Arii
Zaparkovala jsem před záchrankou. Vystoupila jsem z auta a u garáže hned potkala Štěpána, jednoho ze zdravotních bratrů. ,,Čau Ari, jsi dneska připravená na ty testy?" Přivítal mě. ,,Jaký testy?" Řekla jsem a vzpomínala, na co jsem zase zapomněla. ,,No přece to výběrový řízení posádky, která bude jezdit dělat dozor na závody." Zasmál se a společně jsme vešli do budovy. ,,Jo tohle..." Konečně se mi rozsvítilo a vzpomněla jsem si na dnešní testování způsobilosti posádek naší záchranky, aby se vybral nejlepší řidič a nejlepší setra nebo bratr, kteří budou jezdit dělat zdravotnický dozor na světové závody v rally. Dřív jsem tenhle sport úplně milovala, ale co jsem vyrostla, nějak jsem přestala. ,,Beztak vyberou tebe, jsi tady nejlepší řidič." Pousmál se opřel se o skříňku vedle mé, kam jsem právě dávala svou tašku. ,,To si nemyslím, nejlepší řidič je tady Láďa." Řekla jsem a šla se převléknout do záchranářského.

,,Čau bando!" Pozdravila jsem a sednula si k počítači, abych zadala, že jsem dorazila na směnu. ,,S kým dneska sloužím?" Zeptala jsem se a otočila se na židli směrem ke gauči, kde seděly všechny posádky ve službě a zbytek zaměstnanců, protože na testy se museli dostavit i oni. ,,Se mnou!" Zahlásila s úsměvem jedna ze sester, Věruška. ,,Tak to bude ještě sranda, jestli spolu dneska slouží tyhle dvě." Pousmál se Honza. ,,Ty seš hroznej..." Zasmála se a drkla do něho loktem. ,,Na koho ještě čekáme?" Zeptal se Ondra a rozhlížel se po místnosti. ,,Ládik a Leona, prý už jsou na cestě." Pousmál se Libor, jeden z dalších úžasných řidičů naší záchranky. ,,Paráda. Koho typujete na tu vybranou posádku?" Pokračoval Ondra a po očku vyhlížel v okně modrou Fiat dodávku, ve které měli dorazit poslední dva účastníci. ,,Určitě Aria a... Asi Štěpán." Řekl Honza první věc, co ho napadla. ,,Jo, já rozhodně..." Zasmála jsem se a vstala od počítače. V tu chvíli mi začal pronikavě hvízdat pager, neboli hlásič příchozích zásahů. ,,No to si ze mě děláte srandu..." Plácla se Věra přes čelo a zvednula se z gauče. Já jsem jen nepřítomně zabručela a podívala se na popis výjezdu. ,,Bolesti na hrudi..." Přečetla jsem a s myšlenkou na náročnou resuscitaci jsme obě vyběhly k sanitce, se kterou dneska sloužíme. Cestu do ulice, kam jsme měly jet, znám nazpaměť, takže jsem po otevření brány pod majáky a houkačkami vyjela do provozu. Naštěstí byli všichni řidiči duchapřítomni a naší záchrance uvolnili cestu. S největší opatrností jsem kličkovala mezi auty, na cestě zachránit další život. Nakonec jsme přeci jen dorazily a vzaly si obě naše batohy, protože jsme běžely až do pátého patra paneláku, kam nás vedli příbuzní postiženého. Pětasedmdesátiletý dědeček, infarkt...

,,Věru? Jedeme na benzínku na kafe, nebo já se zbláznim." Smutně jsem si odfrkla. Pána se nám totiž nepodařilo zachránit. Hned první výjezd dne... ,,Tak já proto kafe skočím, ty můžeš zatím natankovat." Soucitně se usmála a podívala se na jeden z budíků v palubní desce, který hlásil téměř prázdnou nádrž. Vylezla jsem z auta, vybrala správnou tankovací pistoli a otevřela nádrž. Během toho, co pohonná hmota mizela v nádrži, jsem přemýšlela. Na obličeji všech těch příbuzných, kteří kolem nás stáli a viděli, jak i přes veškerou snahu nás záchranářek i samotného postiženého svůj boj prohrál. Víte, za těch sedm let, co tuhle práci dělám, jsem  se naučila jednu věc. Zvyknete si na všechno, od nechutných případů až po ty hodně brutální. Ale na jednu věc si nezvyknete nikdy. Smrt. Vždycky se nad vaším pacientem, pro kterého právě přijela pohřební služba, zamyslíte. Kolika lidem teď bude chybět? Udělali jste vážně všechno, co jste mohli? A přesně takové otázky se teď v hlavě točily mně. Z pasti myšlenek mě ale vyrušilo cvaknutí pistole, což značilo plnou nádrž a také příchod mé kolegyně s dvěma kelímky lahodné tmavé tekutiny, dodávající energii, kterou jsme obě teď potřebovaly. Jeden mi podala a já jsem s úsměvem poděkovala. Jen kývnula a já jsem vyrazila ještě zaplatit útratu u stojanu. Pak jsme konečně vyrazily na nedalekou základnu naší záchranky. Tam na nás kupodivu před garáží čekali všichni zaměstnanci, i s již zmiňovanými, Láďou a Leonou.

,,Jak to šlo?" Zeptal se Ondra. ,,Ani se neptej..." Mávla jsem otráveně rukou a i kafe v ruce pro něho symbolizovalo, že to nebyl úspěšný výjezd. Moc kafe totiž nepiju, jen když mě něco rozhodí, což bývají většinou právě smrťáky. ,,Ahoj!" Pozdravila jsem se s malým úsměvem i těmi dvěma příchozími. ,,Ale ahoj Ari... Připravená?" Zasmál se Láďa. ,,No jako nikdy!" Taky jsem se zasmála. Nebyla jsem tak natěšená jako ostatní, ty testy mě zajímaly jen kvůli mé zvědavosti, jak jsem na tom s reflexy, atd... Celá naše parta tedy zamířila do hlavní budovy Rychnovské Nemocnice. ,,Ty jo, tudy jsem šla naposledy na pohovor, když mě měli přijmout!" Pousmála se Žofie, hlavní sestra záchranky. Drobnému uchechtnutí se nebránili ani ostatní, Žofi byla vždycky vtipálek. Po dlouhých schodech jsme konečně došli na určené místo.

V místnosti byly všemožné věci, od automobilového simulátoru, po obrázky skvrn pro psychotesty. Hned se nás ujala skupina asi deseti lidí z firmy pro světový šampionát rally závodů. Tam jsme totiž měli jezdit dělat dozor. Rozdělili si nás na dvě skupiny. Zdravotní sestry a bratři a řidiči. Měla jsem jít jako druhá, no tak to tedy potěš koště... ,,Kdo za nás jezdí, když jsme tady?" Zašeptala jsem Ondrovi při nějakém úvodním proslovu pánů z instituce, který nikdo neposlouchal. ,,Myslím že Opočno, kvůli výjezdu nás tahat z testů nebudou..." Pošeptal mi zpět a pak jsme se oba snažili věnovat pozornost nějakému tomu kravaťákovi, co vyprávěl o tom, jaká je to pro něho čest vybírat z těch nejlepších. 

Vše zakončil odběr krve kvůli psychotropným látkám, nemocím, a tak dále. Opravdu jsem zvědavá, jak tohle dopadne...

Čaukyyyyy! Tady LufTorpedo a hlásím se té nule lidí, co to čte s další fanfikcí o Thierrym Neuvilleovi. Já vím, já vím, mít dvě rozepsané na stejnou osobu je moc, ale přemýšlím o tom, že na "Princezně z Hyundae" zruším publikování a nechám jí odpočinout, než přijdou další nápady. Za to tenhle příběh má pro mě speciální význam. Totiž, zmíněný Láďa je můj nejúžasnější tatínek <3 a zmíněná Leona je moje nejúžasnější tetička <3 Navíc táta mi pomáhal dávat dohromady veškeré věci ohledně práce Arii - zdravotnický záchranář - a prostředí její práce - záchranka v Rychnově nad Kněžnou -, a to že tady toho bude sakra hodně. Pokud se nepletu, záchranářem (řidičem) je už přes 15 let a rád mi pomohl zásahy a zákulisí záchranářů pěkně popsat. Moc mu za to děkuju a házím shoutout fleglvl <3 i když nic nepíše XD No, tak už jsem toho nakecela dost, předem děkuju za nějakou tu hvězdičku nebo koment, kdyby se někdo našel :) Tak ahoj u dalších kapitooool! <3