Střípky mozaiky ✔ DOKONČENO

Střípky mozaiky

Věnováno Grennyx.

Dva roky, sedm měsíců a dvacet šest dní. Tak dlouho to trvalo od chvíle, kdy jsi ji poprvé políbil a zpečetil tím tak začátek vztahu. Minuty jsi počítat zapomněl, ale na nich tolik nezáleželo. Důležitý byl jen lesk v jejích očích, ty jiskry, jež tam zářily jen pro tebe v okamžiku, kdy se vaše ústa spojila, a pohledy plné očekávání se vpily do sebe. Jarní větřík ti házel její vlasy barvy tekutého zlata do tváře, ale to jsi nevnímal, cítil jsi jen příjemné mravenčení, jež se ti rozlévalo od srdce až do konečků prstů. Byl to krásný čas plný lásky, pochopení, nových zážitků, prvního milování i výměny názorů. Miloval jsi to, miloval jsi ji. Ale čím déle sis užíval plody vzájemné lásky, tím víc se ti do srdce vkrádal strach, aniž bys tušil proč. Jen divný pocit, kvůli kterému ses musel zamýšlet nad každým sklopením blankytně modrých očí, nad chvějícím se hlasem v okamžicích, kdy měl být pevný jako skála. Skládal sis střípky do složité mozaiky, snažil ses najít nápovědu, sbíral jsi indicie, jež by ti napověděly, jakou cestou se vydat dál, jak vás stáhnout zase na rovinu ze stezky plné poházených klacků a kamenů, které jako by se samy kutálely pod tvé nohy, nutíce tě zakopávat a dělat chyby.

Jak se mozaika skládala, stával ses nedůvěřivější, ačkoliv ses to snažil držet v sobě. Možná to byla chyba. Kdyby ses už tehdy rozhodl promluvit, mohlo to dopadnout jinak, ale ty jsi mlčel, i když jsi cítil cizí parfém. Pořád jsi doufal, že se to spraví samo. Že se stane něco, co by všechno urovnalo tak snadno, jako by stačilo jen mávnutí kouzelným proutkem. Že se láska, jež se začala vytrácet, znovu sama objeví. Možná jsi to měl zkusit aspoň ve chvíli, kdy jsi viděl, jak ji cizí muž líbá v kavárně na ucho, do nějž jsi jí dřív tak rád šeptal sladká slova lásky.  Ty jsi ale mlčel, promluvit musela až ona.

Sešla se s tebou venku. Jak příznačné, že na tom samém místě, kdy se vaše cesty propojily, abyste mohli kráčet po jedné. Šel jsi tam s nadějí v srdci, v ruce nesa květ bílé lilie, jako by se tou jedinou květinou mohlo všechno nevyřčené vyslovit, všechny hádky zapomenout, všechny předměty nastěhovat zpátky do bytu, jenž se jejím odchodem stal prázdný. Jak naivní jsi byl. Vážně sis myslel, že jedna kytka po takové době mlčení bude stačit? 

„Je mi to líto,“ zašeptal jsi, ale vlastně jsi ani pořádně nedokázal definovat, co přesně tě tížilo. Bylo toho moc, v čem jsi tápal. Nebyl jsi schopen najít ten bod zlomu, od nějž začínaly odpadat kousky střepů, jež ses teď pokoušel neobratně slepit.

„Na lítost je pozdě,“ odpověděla chladně a natáhla ruku. Myslel sis, že sahá pro květinu, ale na dlani se leskl klíč od bytu. Od tvého srdce.

„Neodcházej, prosím.“

„Nemám důvod zůstávat.“ Pokrčila rameny. Ten nezájem z toho gesta přidal další zásah do bolavého srdce. Kolik ran budeš ještě ochoten snést? Pět? Dvacet? Tisíce?

„Změním se,“ slíbil jsi. Pohled se ti zamlžoval, jak slzy pomalu opouštěly tvá oční víčka a na chvilku zazářily na tvých spodních řasách, než sklouzly dolů.

„Vždyť ani nevíš v čem,“ odfrkla s pohozením hlavy. Kde se v těch očích vzalo tolik ledového chladu?

Neměl ses k tomu, abys ten klíč z otevřené dlaně sebral. Toužil ses té hebké kůže dotknout aspoň konečky prstů a zjistit, zda by se vášeň znovu nerozdmýchala, ale nebyl ses schopen pohnout. Udělala to ona, s kamenným výrazem se naklonila k tobě a zastrčila ti ho do kapsy bundy. Začala se otáčet k odchodu. Podíval ses tím směrem, viděl jsi stříbrné auto. I na tu vzdálenost jsi poznal toho, kdo jí tenkrát šeptal do ucha.

Srdce se ti rozbušilo, konečně ses mohl hýbat, jak se nohy do té doby vzrostlé do země odlepily od kamenného chodníku plného podzimního listí. „Počkej!“ vykřikl jsi a udělal dva kroky, abys ji chytil za loket. Otočila se, ve tváři prázdno. Neodradilo tě to. „Co jsem dělal špatně? Co jsem pokazil? Jak to mám napravit? Miluješ mě ještě?“ chrlil jsi jednu otázku za druhou bez zamyšlení. Později sis říkal, že jsi měl možná zůstat zticha tak, jako jsi to dělal celou tu dobu, kdy se ti něco nelíbilo, ale ze strachu z konfrontace a nedorozumění jsi neřekl nic.

Koutky se jí zvlnily do slabého úsměvu plného smutku. Jemně vyprostila svou ruku z tvých prstů, jež byly do látky jejího kabátu křečovitě zaťaté. „Otázky jsou občas zbytečně komplikované a odpovědi na ně naopak jednoduché,“ povzdechla si. „Je konec. Už neexistuje nic, co bys mohl udělat. Miluju jeho. Promiň.“ Konečky prstů setřela jednu slzu z mnoha, věnovala ti poslední něžné gesto na rozloučenou. Za okamžik už nasedala do auta. Bez květiny, jež ti vypadla z prstů a zůstala opuštěná ležet v kaluži špinavé vody, co tu zůstala po včerejším dešti.

Těžce ses dopotácel na lavičku poblíž. Dva roky, sedm měsíců a dvacet šest dní. Tak dlouho to trvalo od chvíle, kdy jsi ji poprvé políbil a zpečetil tím začátek vztahu. To všechno teď bylo pryč. S klíčem zastrčeným do kapsy celá skutečnost získala takovou definitivu, že ses roztřásl. Ruce se ti začaly klepat tak, že by sis nedokázal snad ani připálit cigaretu, přesto ses o to pokusil. Podle očekávání skončila před tebou celá rozsypaná krabička. Neměl jsi sílu ji zvednout. Zapalovač vypadl z prstů jen o okamžik později.

Do už tak zlomeného srdce se ti zakusovala bolest, která se nedala vydržet a pokračovala až do duše, kterou ostrými zuby trhala na kusy. Sval bušil nepravidelně a zcela mimo svůj obvyklý rytmus, dech se zadrhával, jak plicím nestačilo to málo vzduchu, co jsi jim byl schopen věnovat. Ramena se ti otřásala vzlyky, výčitky ti zaplavovaly mozek a křičely na tebe, jaký jsi byl hlupák. Vysmívaly se tvé naivitě. Ale jak jsi to mohl vědět? Byl to tvůj první vztah vůbec, nedostal jsi návod, jak se máš chovat. Myslel sis, že láska bude stačit k tomu, aby se všechno vyřešilo. Nemohl jsi tušit, že to nebude dost.

Úzkost ti sevřela hrdlo, prsty zoufale tahaly za vlasy, jako by to snad mohlo pomoci se nadechnout. Už jsi ani nevnímal, kolik času uběhlo od chvíle, kdy odešla. Minuty? Hodiny? Dny? Probral tě až déšť, jenž se přihnal zčistajasna a rozmáčel cigarety rozházené na zemi. Všiml sis ho až ve chvíli, kdy už jsi byl promočený a jeho kapky se smísily se slzami na tváři. 

Toporně ses zvedl, pomáhal sis roztřesenou rukou. Čekala tě cesta do chladného domova, kam se ti vůbec nechtělo. Věděl jsi, že na tebe budou stěny zase padat, že v každém koutě uvidíš vzpomínky, jež tě budou utápět v další a další beznaději, ale nedalo se nic dělat. Neměl jsi kam jinam jít. A klíč v kapse jen potvrzoval, že se všechno skutečně stalo. Rozešla se s tebou, opustila tě. Milovala jeho, ne tebe.

Dokážeš se s tím naučit žít? Dokážeš se poučit ze svých chyb? Musíš, jinak se ocitneš až na samém dně jámy zoufalství.