Jak vzniklo přátelství a první mise.

1.

,,Dobře , jeden jde zprava, hlídám halu. Běž! Běž! Běž!" ozval se rozkaz vysloven anglicky s ruským přízvukem. Bez odpovědi se mé nohy rozeběhly, pár kulek mě málem trefilo, však štěstí bylo na mé straně. Seskočil jsem po schodech dolů a běžel dál rovně k ložnici a dětské místnosti. Po chvíli jsem uslyšel pád. Vážně mě kryl, slyšel několik metrů – asi tak 10 již zmiňovaný pád.. ,,D-děkuji P-Pane" vykoktal jsem už udýchaný, dokud jsem neucítil kulku jenž se dotkla mé nohy a já následně upadl.

,,KONEC! STOP!" zazněl ten daný hlas znovu, hlas našeho Kapitána Maxima Katajeva. ,,Seržant Carter ke mně!" Polk jsem, zase jsem to pokazil a zase se ten řev linul přes celou základnu, bylo mi trapně. Jako vždy jsem poslechl daný rozkaz a došel ke Kapitánovi. Vyšel z toho jen trest – 35 koleček kolem střelnice, před všemi... A k tomu jsem slízl ještě samotku. Na týden. Mám já to štěstí, že

Po celé té „zábavě" jsem padl vyčerpáním na tvrdý trávník. Nestihl jsem se ani vydýchat a už za mnou přišli... O'neill a Woods. ,,Hej Cuntmane!" ,,Je to... Cartman" ,,Jo Cuntmane, jen co jsi začal běhat, už na tebe padali různý drby" pousmál se Woods. ,,Hmm?" zvedl jsem hlavu a pomalu se pokusil posbírat. ,,Co kdo říkal?" ,,Ale... Prej jsi taková buzna a nula, že prej budeš na samotce vedle Kapitána" ,,K-Katajeva?" ,,Jakej jinej? Jo! A jinak, prej budete mít ještě nějaký rozhovor!" mlčel jsem. ,,Takže žádná samotka u záchodů? Nevím zda je lepší tohle či ty záchody..."

Po pár dalších otázkách a drbech konečně odešli, byla pauza a celou tu pauzu jsem cítil že něco se prostě šušká, taky že to tak bylo... a kolik pohledů na mě padlo od nadřízeních ... Nebylo to příjemný. ,,Cartmane!" ozvalo se, ten hlas poznal každý. Ano byl to zase Kapitán, jak jinak. ,,Ano, Pane?" vstal jsem a zasalutoval. ,,Tento týden máš samotku vedle mého pokoje, ať tě nenapadne vstávat později než v 5:10, to znamená že vstaneš kdy?" ,,Ve 4:50 Pane, nachystám si věci, vyleštím si boty, budu čekat než přijdete, pokud se opozdíte, pořád budu čekat bez hnutí a připraven." ,,Správně... A ještě si...Potřebuji s tebou projednat jednu důležitou věc. Po pauze, se běž osprchovat, pak se dostav ke mně do kanceláře, zajisté?" ,,Ano, Pane! Provedu Pane!" „Dobrá..."

Nervozita a nejistota mě provázela celou dobu poté, hlavně ve sprše. Dokonce jsem totálně zapomněl, že jsem ve veřejných sprchách a opřel jsem se o spolubydlícího (a již známého) O'Neilla. ,,Co blbněš Cuntmane!? Ty vole neopírej to svoje nechutný chlupatý tělo o mě!" ,,C-Cože? Jo.. uhm.. sorry... Jsem trochu mimo..." ,,Hmm..." nedivím se, že neměl náladu se se mnou bavit, po celé základně jsem známý jako „ten" který je : Tichý, Stydlivý, Moc mladý a blbý. Rozhodl jsem se, nechat ho plavat, vzal jsem si ručník, utřel se, oblékl se a nařídil mozku jít směr Kapitánův pokoj.

Zaklepal jsem, vyčkával jsem a po výzvě vešel dovnitř. „Seržant Richard Cartman, chtěl jste se mnou mluvit Pane." ,,Blbý jako ty ještě nejsem... posaď se naproti." Ukázal na židli na kterou jsem si tedy sedl, nic jsem radši nenamítal.. i když co si budeme, jsem zvyklý stát. ,,Dost jsem o tomhle mluvil s Poručíkem-" ,,Jacksonem nebo McKinleym?" „SAKRA Seržante!" „O-Omluvte mě P-Pane...jen jsem se chtěl zep-" „Drž hubu!" ztichl jsem, vždy jsem tichý a stydlivý, ale před ním... doslova posraný za ušima.

 ,,Tedy.. dost jsem o tomhle mluvil s Poručíkem Jacksonem a však marně, přehlasoval mě i s ostatníma... tudíž si tě beru pod křídlo na jednu novou misi konající se v mé rodné zemi -v Rusku. Nezajímá mě žádné ano či ne, dnes si připravíš seznam a dané věci si důkladně sbalíš, tak aby zabírali co nejméně místa a nebylo to "tak těžké", nevím přesně kde se mise bude odehrávat, ale během ní tě naučím několik základních a i pokročilých věcí. Zajisté?" ,,Ano P-Pane..." řekl jsem více potichu a i se sklopenou hlavou, nikdy nevím co se se mnou stane, ale je to nejspíš kvůli jeho přítomnosti a tomu strachu.

,,Čas odejít a chystat věci..."

Nabral jsem vážně jen to nejdůležitější, snažil jsem si opakovat, že je to kvůli mně, že kvůli mně teď bude mít práci navíc a že to kvůli mně bude muset zařizovat všechny ty věci ohledně odletu, příletu, zásob a všeho tohohle. Oblečení jsem složil tak aby mi v batohu zabralo ani ne 1 kapsu, nabral jsem nějaké konzervy, lahve vody, mapu, buzolu, švýcarský nožík, lopatu jenž lze "proměnit" na sekeru, věc ve stylu lžičko-vidličky, několik nábojů do všemožných zbraní, lano a náhradní plynovou masku. Připadal jsem si jako vylepšený skautík na výletě.

,,Cuntmane, jedeš do přírody za poznáním?" ,,O'Neille...." ,,Nebo jedeš na prázdniny k babičce za kamarády si hrát na vojáka?" „Woodsi..." ,,Nebo Máš rande s Big Footem? Nezapomeň Kondomy!" Mrskl po mě jedny... neudržel jsem se.... „DRŽTE VY DVA HUBY! JEDU NA DŮLEŽITOU MISI S KAPITÁNEM KATAJEVEM! TAKŽE TY KONDOMY SI STRČ TŘEBA DO PRDELE TY NECHUTNEJ PANICI A TY SI ZALEZ RADŠI MEZI ODPADKY !" ,,Car-Cartmane..." ,,UŽ ANI SLOVO!" ,,Za tebou je.." už podle jeho oslovení a gestikulace, mi došlo že za sebou mám Kapitána ,,Seržante Cartmane, místo pokřikováni po svých spolubydlících by jsi jim měl dát sbohem a vzpomínku na "tvé staré já", protože zítra odjíždíme a ty máš tu samotku..." ,,P-Pane... provedu.."

Celý večer jsem se snažil vypnout mozek, po několika minutách se mi to i podařilo však do světa snů a relaxu jsem se nedostal. Ani budík mě nevzbudil, měl jsem hodinu čas před tím, než jsme měli odletět. Půl hodinu jsem přemýšlel,o tom jestli jsem to špatný já nebo tahle práce pro mě, sám se divím, že mi hodnost Seržanta nevzali... Co trénink, to zklamání... Co rozcvička, to ostuda. Co ráno, to VSTÁVÁNÍ. Vstal jsem a začal se oblékat, upravil jsem se psychicky i fyzicky a vyrazil na snídani. Nikdo nikde, jen na mém místě byl pytlík se snídaní a vzkaz.

,,Všichni trénují a čekám na tebe u Poručíka Jacksona, najíš se až poletíme, to bude času dost. Nějak nespěchej však se ani zároveň neloudej." - Kapitán K.

Po mém oddechnutí přišlo konání a po konání zase uklidňování, jediný na kom mi tady vlastně kdy záleželo bylo na vojákovi jménem Mike Hudson. Skvělý to kluk jen o 3 roky starší než já, s podobnými zájmy a úžasnou povahou. Všem vždy sedl do noty a tomu se vážně nedivím. Nikdy neudělal chybu při tréninku, nikdy se neztrapnil při rozcvičce a vždy byl extrovertní typ pro komunikaci. Teď je na lepším místě, u pluku číslo ---- jakožto Rotmistr. Nechápu jak během těch misí poskočil o 2 hodnosti, ale zasloužil si to, vím to. 

,,Konečně jsi dorazil, dobré ráno, jsi připravený na tohle priklyucheniye?" ,,Ehm.. Na c-co Pane?" ,,Uhm promiň, anglicky - dobrodružství.. už si opakuji svůj mateřský jazyk kvůli různým rozhovorům." ,,Ah-a... A-si?" ,,Ty se ho bojíš?" pousmál se Poručík Jackson, hned v tu chvíli se na něj otočil Kapitán Katajev a začali spolu vést menší konverzaci. ,,Nebojí se mě." ,,Mu to nevidíš na očích? Má z tebe strach!" ,,ALE NEMÁ!" ztichli jsme. Radši jsem sklopil hlavu a jas se říká, šoupal nohama.

,,Pojď už...radši, sbohem Jacksone." ,,A-ano.." ,,Sbohem! A hodně štěstí!" ,,B-budeme ho potřebovat Pane?" ,,Upřímně... možná... ale neboj se, překážky tě naučím zdolat, po mém boku tě budu i hlídat, spolu to zvládneme, khoroso?" ,,Kho-choroso.. uhm..." ,,Kho-ro-so" ,,Khoroso? Khoroso!"