Poselství lásky

Poselství

Když je nám deset, sníme o princi na bílém koni. Když je nám patnáct, sníme o filmovém bad boyovi. Když je nám dvacet, sníme o muži, za kterého se provdáme, a založíme s ním rodinu.

Co když ale ne každá sní o dokonalém muži? Pro Lauren Moore se dokonalost skrývá v nedokonalosti.

Jamie King. Muž, který ukradl její srdce právě tím, že je naprostý opak dokonalosti. Jeho tvář je pokryta jizvami, stejně jako jeho duše. Je protivný, odmítavý a umí slova použít tak, že bolí víc, než ostří nože.

Autonehoda zničila víc, než jeho kdysi krásnou tvář a tělo. Zničila i radost a chuť žít.

*

,,Co tu zase chceš?" Protočil Jamie oči, když spatřil za dveřmi svého bytu postávat Lauren, spolu s piknikovým košem a úsměvem na tváři. Ačkoli by to nikdy nahlas nepřiznal, byl rád, že přišla. Konec konců, byl den svatého Valentýna.

Ona jediná nekřičela, nebo se netvářila pohoršeně, když ho spatřila. Ne, v jejích očích se vůbec nezračil strach. V jejích očích bylo něco, co už dlouho nezažil. Sympatie, pochopení, a postupem času i láska.

,,Na piknik je celkem zima," dobíral si ji. Snažil se udržet vážnou tvář, ale i tak mu jeden koutek jemně vyletěl nahoru. Snažil se to zamaskovat, ale i tak si toho všimla.

,,U tebe v bytě ne," zasmála se a protáhla se kolem něj dovnitř. On s protočením očí zavřel dveře a následoval ji do obývacího pokoje.

,,Chceš dělat piknik v obýváku?" Zeptal se překvapeně, když sledoval drobnou brunetku, jak rozkládá deku, a rovná na ní různé dobroty. ,,Proč tohle děláš Lauren? Proč se mnou ztrácíš čas? Jsi mladá, krásná a máš budoucnost. Všechno to, co já už nemám. Jsem stvůra Lau, tak mi, sakra, vysvětli, co tu pořád děláš? Proč se pořád vracíš? Je zasraný Valentýn, měla bys být někde s někým, koho si zasloužíš, má drahá Lau," sedl si na gauč a svůj zjizvený obličej si skryl do dlaní.

Už dávno z bytu vyházel všechny zrcadla, aby se na sebe nemusel dívat. Nesnesl by to.

Lauren si hlasitě povzdechla a klekla si naproti němu. Opatrně uchopila jeho velké dlaně a při doteku se příjemně zachvěla. Chvíli odmítal, ale nakonec povolil a nechal ji, aby mu dlaně odendala.

Prohlédla si celý jeho obličej, až nakonec skončila u jeho očí. Mohla by se do nich dívat hodiny, a stejně by ji to neomrzelo. Dokonale, sytě zelené duhovky totiž prozrazovaly to, co on by nikdy nahlas neřekl. Odháněl ji od sebe, ale z jeho očí se dalo vyčíst, že ji potřebuje stejně, jako ona jeho.

,,Otázky jsou občas zbytečně komplikované a odpovědi na ně naopak jednoduché, " zasmála se a dál mu pevně hleděla do očí. Všimla si, jak přemýšlí nad tím, co řekla. Vždycky, když byl zamyšlený, obočí se mu spojilo téměř do jedné linie a vypadal roztomile.

Když ani po chvíli nic neříkal, zhluboka se nadechla, aby to mohla víc rozvinout. ,,Ptáš se, proč tohle dělám? Protože Tě miluji, Jamie. Je to tak prosté. Můžeš být sebevíc protivný, sebevíc nesnesitelný, ale já vím, že je to jen maska. Maska, kterou sis musel vytvořit, protože ti venku, to jsou pravé nestvůry. Odsuzující a kruté. Ne ty, ty jsi jen raněný a nucený se bránit, ale já vím, kdo se pod tím vším skrývá. Muž, který je natolik úžasný, že mi ukradl srdce. A vím, že to cítíš stejně, jen tvé ego ti to nedovolí říct nahlas," skončila svůj monolog, který byl delší, než zamýšlela, ale byla s ním spokojená.

,,To jsou kecy Lauren, a ty to víš.  Nemůžeš mě milovat. To je směšný, " hrdelně se zasmál a jemně ji od sebe odstrčil, aby mohl vstát.

Chodil stále dokola a nervózně se tahal vlasy. Nevěřil tomu, že by bylo možné, aby ho někdo tak úžasný miloval, ale v jedné věci měla pravdu. On ji miloval. Miloval ji tak moc, jak jen to jeho zničené srdce dokázalo. Přiznat ji to by ale znamenalo, že by ji zničil život a to nikdy nedovolí.

V hlavě se mu vytvořil obraz, jak spolu jdou po ulici, drží se za ruce a on je šťastný, ale Lauren... Lauren se krčí a schovává, aby ji s ním neviděli na veřejnosti. Z té představy se zamračil ještě víc.

Z myšlenek ho vytrhlo jemné chichotání. Otočil se na Lauren, která se vážně smála.

,,Co je vtipné?" Obořil se na ní.

,,Ty. Hádám, že si myslíš, že bys byl mé tajemství, že bych se za tebe styděla, že jo?" Stále měla na tváři pobavený výraz. Nechápal, jak do něj může tak vidět, copak umí číst myšlenky? Nad tou myšlenkou se usmál, ale hned zase nahodil vážný výraz. Miloval to, že se díky ní usmíval.

Nevěděl, co odpovědět, takže jen dál mlčel.

Překvapilo ho, že najednou vstala a chytila ho za ruku. Chtěl se jí vytrhnout, ale rozmyslel si to při pohledu do jejího naštvaného obličeje, který u ní nebýval zvykem.

Začala ho táhnout k hlavním dveřím, a on, celý zmatený, ji následoval. Dostal trochu strach, když sebíhala schody po dvou a on ji sotva stačil, byť měl mnohem delší nohy.

U hlavních dveří se mu podívala do obličeje, ve kterém bylo vidět naprosté zmatení, zatím co v jejím čisté odhodlání.

Začalo mu pomalu docházet, co má Lauren v plánu, ale nechtěl tomu uvěřit.

Bylo jí jedno, že je čtrnáctého února a venku sněží. Vytáhla ho do rušné ulice New Yorku a stoupla si tak, že se mu dívala do očí.

,,Teď něco sleduj," řekla a prohrábla mu naposledy vlasy, které mu mírně padaly do čela, než se natočila k davu lidí, který kolem nich procházel.

,,Hej všichni. Já, Lauren Moorová naprosto a beznadějně miluji tohoto muže, " chytla Jamieho za ruku a hrdě je zvedla do vzduchu. ,,Pro někoho je to nepochopitelné, ale mě je to jedno. Slyšíte? Já ho miluju," křičela se stále zvednutýma rukama.

Jamie ji sledoval, jak vášnivě křičí, jak jemné sněhové vločky dopadají na její bledou kůži a kaštanové vlasy.

V tu chvíli zapomněl na to, jak vypadá a i na to, jak si tenkrát slíbil, že ji nenechá vstoupit do svého života, aby ji nezničil ten její. Ne, v tuhle chvíli myslel jen na to, jak je tou dívkou okouzlen. Její vytrvalostí, její vášní, její láskou a jejím pohledem na svět.

,,A já, Jamie King, miluju tuto ženu, " zakřičel, když ona zrovna popadala dech. Otočila se na něj, a tvářila se jako kdyby viděla ducha.

,,Vážně?" Zašeptala tiše a v jejích očích se odráželo očekávání.

Jamie věděl, že další slova jsou zbytečná. Chytil její drobný obličej do dlaní a spojil jejich rty. Do toho polibku oba vtiskli všechno, co v sobě tak dlouho dusili.

Lidé na ně koukali jako na blázny, ukazovali si na ně, sníh dopadal na jejich promrzlou pokožku, ale oni byli šťastní.