Měla jsem být kněžkou v Athénině chrámu. To bylo, když byl můj otec ještě váženým a bohatým obchodníkem. Ty časy si nepamatuji, poněvadž jsem byla příliš malá na to, abych vůbec mluvila, ale bratři mi o oněch dnech často vypráví. V těch chvílích si představuji, jak krásně jsme se museli mít.
Můj otec byl z dobré rodiny, požehnané božským předkem, a tak, přestože byl nejmladším dítětem, se mu dostalo pořádně jmění od rodiny. Vzal si mou matku, Cyaneu, jejíž babička měla být sama Afrodíta, a měl s ní mé dva bratry a mě.
Žilo se jim dobře, obchody kvetly a stejně tak my děti. Starší bratr Nereus dorůstal zrovna do dospělosti a otec mu zajistil místo v armádě po boku krále sousedního království. Bylo to pro něj velké vítězství a tak uspořádal hostinu. Pozval spoustu vlivných mužů a doporučil jim, aby přivedli své dcery, že prý jeho druhý syn Alexis už dorůstá v pěkného jinocha a že by byla škoda, kdyby nadále zůstával nezadaný.
Hosté přišli rozradostnění z myšlenky, že by udali jednu ze svých dcer takovémuto úctyhodnému muži. Slavili dlouho do noci a nepřestali ani když došlo víno, jen poslali služebníky do skladu pro další.
Služebný se však nevrátil pouze s vínem, ale i se stařenou zahalenou v temném šálu. Když můj otec zaregistroval, že chlapec s vínem dorazil, ihned mu pokynul, aby mu dolil. Hoch k němu přispěchal a tehdy si můj otec všimnul té stařeny. Zamračil se a povolal si ji k sobě. Všichni přítomní vycítili, že se něco děje a místnost okamžitě ztichla, a tak jediným zvukem zůstal klapot kroků té ženy.
Klap, klap, klap, ticho.
Žena stála před ním, shrbená a zahalená.
„Kdo jsi, a co pohledáváš v mém domě? Tohle není místo pro žebráky!“
„Pane, tato žena, ona-“ služebník, který stařenu zavedl do domu se odhodlal ozvat.
„Ticho. Nic nechci slyšet,“ zastavil ho otec a pak se opět obrátil na stařenu. „No? Co tu ještě děláš? Odejdi hned, nechceme se tu špinit tvojí odpornou existencí.“
Žena však jen nehybně stála a to otce rozhněvalo ještě víc.
„Neslyšelas, ty špíno, co tu ještě pohledáváš?!“
Stařena konečně se naprimila a pomalu zvedla vrásčité ruce k šálu zakryvajicimu její tvář. Tehdy promluvila: „Chtěl jsi přece vědět, kdo jsem.“ její hlas byl pevný a zvučný, neseděl staré křehké ženě. Všichni se ohlédli okolo sebe a začali spekulativně šeptat.
Žena je ignorovala pomalu si stáhla látku z hlavy a odhalila nádhernou božskou tvář. Výrazné lícní kosti a úzký dlouhý nos dominovaly jejímu obličeji a dodával společně s jejím pronikavým pohledem efekt bezcitnosti. Obličej rámovaly rozpuštěné vlasy zdobené malou stříbrnou korunkou se scrpcem.
Služebník padl na kolena a společně s ním pár dalších hostů včetně Alexida.
Otec byl beze slov.
„Jsem Artemis. Možná mě znáš jako bohyni lovu a měsíce.“ Odmlčela se a pak potichu ale důrazně šeptla: „Poklekni.“
Otec na ni zíral, zpočátku neschopen pohybu, pár chvil později plazící se na zemi v slzách, prosíc o milost.
Artemis nad ním s opovržením ohrnula ret a řekla: „Budeš pykat. Ztratíš, co je ti nejdražší.“ Pak přejela pohledem místnost a vždy ukotvila svůj pohled na každém členovi naší rodiny, než se znovu podívala na něj a uchechtla se.
„Vidím, že jsi tak zkažený, jak se chováš. Nejcennější je pro tebe tvůj majetek a proto se staneš žebrákem. A tvá rodina s tebou. Ale na tom ti asi moc nezáleží, není to tak? Nejsou ti o nic dražší než tvůj šat či víno.“
S těmito slovy se podívala na Nerea, který strachy sklonil hlavu a Alexida, který byl moc šokovaný na to, aby se hnul.
Potom se bohyně otočila a odešla a dům vzplál v plamenech.
