Ta druhá ✅

Narozeniny

*Od sešlosti u Sama uběhl asi týden, během kterého se sice navenek nestalo absolutně nic podstatného, ale uvnitř Laury to začalo pořádně vřít... Ale ani ona sama ještě neví, jaký výbuch její potlačované emoce způsobí*

Laura: "No tak Em, co si myslíš o mém dárku pro Alexe? Koupila jsem mu motýlka, ty má rád a plyšovou želvu, protože ty přímo miluje a celé jsem to zabalila tak, že to vypadá, že ta želva drží tu krabičku s motýlkem."

Emily: "Myslím, že je to boží, ale že už to trochu přeháníš."

Laura: "Jak jako? Jsme přece kamarádi..."

Emily: "A proto jsi pro tu želvu jela přes celé město jenom proto, že ji jinde neměli? Jen říkám, ať si dáš pozor. Má přítelkyni a i kdyby neměl, je to Alex – slibem nezarmoutíš."

Laura: "Ale já to takhle nevidím a pojď už nebo přijdeme pozdě."

Emily: "No jo."

*Oslava narozenin probíhá přesně podle plánu, všichni se skvěle baví, Alex je z dárků nadšený a celkově je všechno úžasné. Až na jednu drobnost – jeho přítelkyni, která se na Lauru celý večer kouká, jako kdyby ji chtěla zavraždit. A pak se začne připíjet...*

Emily: "Lauro, už máš dost, jdeme domů."

Laura: "Kde je Alex?"

Emily: "Odešel i s NÍ už před hodinou, ale jak to tak vidím, stejně mu budu muset zavolat, protože JÁ tě přes celé město domů NEPOTÁHNU!"

*Emily se konečně dovolá Alexovi, který je dávno doma a ten po krátké úvaze svolí, že Lauru doprovodí domů*

Laura: "...a prostě proč jsme to vůbec udělali?" *Oči se jí zalijí slzami*

Alex: "Nevím a nebreč, nesluší ti to."

Laura: "Promiň..."

*Alex dovede Lauru domů a ta po pár minutách přemýšlení usoudí, že bude nejlepší předstírat, že si nic z nočního rozhovoru nepamatuje, byť jsou ty vzpomínky čisté jako křišťál*

*Další den ráno*

Laura: Em...! Asi máme problém.

Emily: A proto mě budíš tak brzo ráno? To ten telefonát nemohl počkat?

Laura: NE!

Emily: Tak povídej, ale ať to aspoň stojí za to.

Laura: No... včera po cestě domů jsem Alexovi vyklopila snad úplně všechno. Teda jako nevyklopila, ale naznačila... Že ho mám ráda víc, než bych měla. Že nemám ráda tu jeho. Že podle mě mě má tak rád, jinak by nejel přes celé město. A že jsem z toho zoufalá. No a pak jsem se rozhodla předstírat, že si nic nepamatuju a že se to celé vlastně nestalo. Akorát jsem mu pokazila narozeniny, ale teď mám trochu větší problém... Chce dneska jít na náš klasický oběd a já nevím, jak to zvládnu.

Emily: No holka, jak to říct jinak, než že jsi v háji... Ale věřím tomu, že to všechno dobře dopadne, i kdybys to předstírat nezvládla. Má tě rád, odpustí ti to. To vím.

Laura: Tak dobře, díky moc. Jsi fakt úžasná kamarádka.

Emily: Já vím a teď mě nech se dospat. *Smích*

Laura: Dobrou.

*Laura vyráží na oběd s Alexem a... Pokračování příště :)*