Reflected

Prolog

No stop signs, speed limit
Nobody's gonna slow me down
Like a wheel, gonna spin it
Nobody's gonna mess me around
Hey Satan, paid my dues
Playing in a rocking band
Hey mama, look at me
I'm on my way to the promised land, whoo!
I'm on the highway to hell
Highway to hell
I'm on the highway to hell
Highway to hell

Vesele jsem si nohou poklepávala do rytmu, potichu pobrukovala melodii a pomalu dodělávala ty "červíky", zatím čistě pracovní název, na které ještě musím hodně zapracovat. Pracuju na nich už druhým dnem, s pauzami, ne v kuse. Ty jo, dva dny v kuse na jednu věc, Hah, to je snad jen sen.
Už jsem se blížila do finále, jediné co mi chybělo, bylo správně přivařit drátky, opatrně složit celé tělíčko a nějak šikovně to poskládat to do malé kuličky.

Hbitě jsem se natáhla po své miniaturní svářečce a ještě použila lupu, nemám čas to podělat a začínat znovu, fakt ne. Za tři dny touhle dobou budu někde uprostřed ničeho v Grónsku... Neptejte se.

„Doprdele!" šeptla jsem a odstrčila lupu. Chvíli jsem poslouchala a čekala kroky, ale nic. Protočila jsem oči a otočila se směrem ke schodům. „Krucinál Jerry můžeš tam laskavě dojít?! Mám práci!" štěkla jsem a během pár minut se ozvaly konečně kroky. Postav si robota s umělou inteligencí, abys mu nemusela dávat úkoly, říkali. Nebudeš s tím mít žádnou práci, říkali. Ale občas mi to příjde, jak kdyby Jerry byl bez pokynů a častého tlačení do určitých věcí absolutně k ničemu, ale tak ve finále asi lepší než nic. Na komunikaci s cizáky, je i ten pavouk, co tu bezplatně bydlí lepší, než abych se s nimi musela zaobírat sama. Odfrkla jsem si a vrátila se k práci. Díky svým pohotovým reflexím jsem nic špatně nepřivařila.

Znova. Přísahám, že mu pošlu kulku prostředkem hlavy a pak ho ještě přinutím, aby po sobě uklidil.

„Jerry! Doprdele jdi otevřít ty dveře!" Příště tam pošlu toho pavouka, fakt.

Opět jsem se vrátila k přivařování. Hezky v klidu. Lupu, do jedné ruky pinzetu, čapnu drátek. Do druhé ruky svářečku a jde se na věc. Pomalu jsem začala přivařovat drátek, ale v tom se opět ozvalo klepání. Naštvaně jsem odstrčila lupu, na stůl vedle odhodila věci a dost naštvaně jsem si to rázovala ke dveřím.

„Jerry, říkám ti, že tě narvu do šrotu!" naposledy jsem zakřičela a naštvaně otevřela dveře. Stála tam banda agentů, SHIELD samozřejmě. Z druhé strany se ozvaly kroky. Jerry, no ten má načasování. Mile jsem se usmála na kameňáky, protože jejich tvář vypadala přesně tak, jako když člověku ztuhnou všechny svaly, z poza opasku jsem vytáhla pistoli a prostřelila Jerrymu hlavu. Víte, to je hodně velká výhoda robotů, kteří vypadají naprosto identicky jako lidé, můžete je zastřelit, kdy se vám zachce a nepůjdete si sednout za vraždu. Svůj pohled jsem opět vrátila k agentům, kteří nevěděli jestli jsem magor já nebo oni. Jen jsem se uchechtla a chtěla zabouchnout dveře, jenže se ozval jeho hlas: „Pánové dejte nám chvilku." Během minuty se vynořil mezi muži a věnoval mi přátelský úsměv. Jen jsem protočila oči a pokračovala k pracovnímu stolu, kde jsem si sedla a založila ruce na prsou. „Tak o co jde?" nepřátelsky jsem nakrčila nos a bedlivě sledovala, jak mi šmejdí po dílně. „Nemusíš být hned nepřátelská, přeci se známe." Pokrčila jsem rameny a v ten moment jsem si vzpomněla na Jerryho. Bruce mě pozoroval. Byl trochu zaražený, když jsem na Jerryho vytáhla nožík. Chápu to, Jerry je téměř lidská kopie, je třeba se pochválit, jsem dobrá, ale ne, jsem nejlepší. Ten robot byl geniální, ale stál za prd. Z krku jsem mu vyřízla "paměťovku" a opět se přesunula na své místo. „Tak k věci, prosím," periferně jsem zkontrolovala hodiny a zamračila se v domnění, že Bruce krapet popoženu. „Řekni mi, co si dělala v té základně?" řekl úplně klidně a já se málem udusila vlastní slinou. 

Hups.