Reflected

Let the story begin

O tři dny dříve
Puerto rico, poblíž města Cayey

Kdokoliv vynalezl horko a slunce a zkombinoval to s pouští a suchem...
Chcípni.

Kdokoliv se rozhodl, že já budu já a budu mít takový život, jaký mám...
Chcípni.

Kdokoliv si myslí, že tohle dělám jen proto, že nemám co dělat... Máš pravdu, ale i tak.
Chcípni.

Stála jsem uprostřed ničeho. Navlečená do dlouhých nepohodlných kalhot s několika pouzdry na zbraně. Černé dlouhé triko, na kterém jsem měla neprůstřelnou vestu a přes to maskáčovou bundu, aby nikdo nevěděl, že tu neprůstřelku mám, i když to asi bude jedno. Na obličeji černý šátek, který mi jednak bránil vdechnout písek a druhak uchovával mou identitu tajnou...
Otráveně jsem se koukla na nebe a setřela si pot z čela. Čutla jsem si na bobek a mezi prsty promnula písek. Zvedl se vítr a vpovzdálí se ozývali zvuky blížících se aut. Jasný signál, je třeba vše připravit.

Zpoza skalky jsem sledovala auta Hydry. Překrásně mi odhalili, kde přesně mají vstup. Děkuji vám tupáci. Na poslední auto jsem hodila čip, který mi dokonale zjistí, jak moc hluboko pojedou a já tak budu vědět, kde je právě největší koncentrace lidí a budu se moc věnovat svému cíli.

Jemné pípání mi oznámilo zastavení auta a já se konečně rozešla ke dveřím. Přes mobil jsem se napojila na systém a trochu jim to tam poupravila, pro jistotu jsem jim tam vložila, jak tomu ráda říkám, černé dveře. Jde o to, že pro ten systém je to něco nového a tak se bude snažit zjistit, jestli to je vir a nebo ne. Nic tam není, jen obrovský prázdný prostor, který systém dokonale zaměstná a mě tak poskytne dostatek času a dost slabých míst, abych měla prostor dělat to, co potřebuji.

Z jednoho ze zadních pouzder jsem vytáhla slabší dynamit, který mi měl zajistit snadný průchod dovnitř. Dynamit jsem připevnila na dveře, zapnula odpočítávání a rychle odběhla kousek dál. Po slabém výbuchu jsem si sundala bundu, pod kterou jsem se opravdu pekla a to doslova. Vytáhla jsem si nějaké zbraně a v pozoru všech mých smyslů jsem se vydala dovnitř.

Přirozeně jsem ve vstupní místnosti potkala pár chobotniček, ale nic s čím bych si neporadila. Běželi ke mně jak smyslů zbavených a pokřikovali něco, nemám šajna co, mluvili španělsky, jestli vůbec.

Jediné, co umím španělsky já je jen Hijo de la gran Puta (v překladu zkurvysyn zkurvysynů) a k čemu mi to je? Jo... To je dlouhej příběh... Sakra mluví se tu vůbec španělsky?

Mezitím, co jsem přemýšlela o těhle srandách choboti už konečně přiběhli. Na tváři mi naběhl úšklebek, což oni nemohli, přes můj černý šátek, vidět a vytáhla jsem dvě šavle, jak v nějakém pirátském filmu z 60. let. Johou! Bleskurychle se zastavili a koukali na mě jako na kapitána Hooka. 

„Copak? Snad jste si nemysleli, že na vás budu plýtvat náboje."
Jeden se rozběhl ke mně. Já udělala totéž, kousek před ním jsem se sklouzla a podkopla mu nohy, šavlí jsem ho následně, jednoduše řečeno, přefikla vejpůl... Zvedla jsem se a chtěla najít toho druhého, který stál opodál a zrovna si vyndával vysílačku.

„Potřebujeme posily na -"
Nedořekl to, jelikož ho skrz na skrz propíchla má druhá šavle, kterou jsem po něm vrhla. Svalil se k zemi a já k němu utíkala. Rychle jsem ho prohrabala a vytáhla sadu nějakých čipů, klíčů a karet. Zlatá žíla!
Naposledy jsem se na něj koukla s vážnou tváří.
„Tvůj slib byl zpečetěn."

Tak fajn, holka... Něco jim řekl, nevím co, ale něco... Musím trochu pohnout, protože budou mít podezření, vyšlou jsem tým a až uvidí jejich těla, tak mi začne utíkat čas. Takže změna trasy.