Svět Ulmahala: část první

Lidé s hlasy

Jako každou noc jsem šel i dnes o půlnoci přes les. Lesní pěšinka mě zábla do bosých nohou. Byla úzká a pokryta stříbrnými kamínky. Jejich lesk umocňoval měsíc, který právě dosáhl svého vrcholu na nebi. Zbývaly mi dva dny do úplňku a já ji ještě nenašel. Hledal jsem už snad úplně všude. Hlas v hlavě mi ale říká, abych hledal dál. Nesmím to vzdát. Utekl jsem z psychiatrické léčebny, ale nejsem nemocný. Úděl mého života je zachraňovat bezbranné a hlasy v hlavě mi říkají, kde je najít, opravdu nejsem nemocný. Teď hledám dívku, s duší čistou jako křišťál. Je stejná jako já. Taky utekla, taky z léčebny, taky kvůli hlasům v hlavě, taky pomáhá, ale jí teď hrozí nebezpečí. Jenže ona nesmí umřít. Musím ji najít dřív než oni. Prostě musím.

Pěšinka se najednou vytratila a já se zastavil. Už jsem zase tady. Krok vpřed a budu u nich. "Nejde to nějak obejít?" říkal jsem si ze zoufalství. Ale dobře jsem věděl, že nejde. Zhluboka jsem se nadechl a ten krok udělal. Ale ještě než se má noha stihla dotknout trávy na druhé straně, z boku do mě cosi narazilo a já upadl na zem, pořád na té samé straně. Vzhlédl jsem a uviděl koně. Jeho bílá srst se v měsíčním svitu leskla a černá lysina se ztrácela ve tmě.

Usmál jsem se, úplně jsem na ni zapomněl. Za ní stalo něco, co by normální člověk přirovnal k něčemu mezi liškou a vlkem. Tohle byla moje úžasná stvoření. Ten "kůň" byl ve skutečnosti Scarpon, jménem Plottie. A právé pojmenování toho liškovlka je Kocodead. Tahle bytost se jmenuje Myagie. Jsme spolu už hodně dlouho, na dobu, kdy jsem je neznal, si nevzpomínám. První, co mi hlasy řekli, bylo, najít je. Jsou to tvorové, kteří mají srdce čistší než křišťálová voda a zářivější než sluneční svit. V tomhle světě vše, čeho se dotknou, ožije, proto jim pod nohama jiskří. V tomto světě jsem s nimi byl v bezpečí, ale ona byla v jiném světě a tam jejich moc nesahá. Ještě z minulé noci jsem měl po rukách šrámy. Vstal jsem a dotkl jsem se čenichu Plottie. Začaly mě brnět konečky prstů a pozoroval jsem, jak šrámy kousek po kousku mizí. Objal jsem ji, oni dva byli celý můj život. Už tolikrát mi pomohli zachránit někomu život a nespočetněkrát ho zachránili i mě samotnému.

Dnes už ji musím najít, a oni mi pomohou. Vyšvihl jsem se na hřbet Plottie a Myagie si vyskočil za mě. Vytáhl dlouhé drápy a silnými čelistmi se chytil mě za šíji. Ačkoli jsem jeho zuby cítil až u páteře, neměl jsem v místě vkusu ani škrábnutí. Plottie se rozešla kupředu a najednou mě obrovská síla srazila v jiném světě z Plottienina hřbetu. Čekali tam na nás!...

Myagie stál nade mnou jako ocelová hradba a bránil mě. Drápy těch druhých se mu zarývaly pod kůži a trhaly hmotu, ze které se jeho tělo skládalo. Chtěli ale mě. Živí se lidským masem a jazyk jim umožňuje podobat se nám lidem. Musel jsem utéct. Myagie mě pořád držel za šíji, stačilo si jen pomyslet, aby mě pustil a on to udělal. Byli jsme spojeni srdcem i duší. V duchu jsem napočítal do 3, na čtyři Myagie vyskočil a zakousl se do hlavy jedné z bestii. Já v tu samou chvíli udělal kotrmelec a rozeběhl jsem se pryč.

Nedaleko jsem se zastavil a otočil se na své věrné přátele. Těla obou tvorů byla už téměř roztrhána. Zabolelo mě u srdce, to byl znak, že musím jít dál a hledat. Někde tu budou další, jak to ale poznám? Hlasy mluvily o nějakém domě u vodopádu, ale já neviděl ani město ani jsem neslyšel vodu. Rozeběhl jsem se tedy k největšímu tichu.

Měsíc v tomto světě nesvítí, ani neodráží světlo od Slunce. Je tu, ale odráží tmu. Jsou zde černé díry, ze kterých vycházejí lidé, lidé z druhého světa, z mého světa, kteří se ale rozhodli žít podle jiných pravidel. Duplikovali se a rozhodli se sloužit něčemu, co byste mohli přirovnat k čivavě skřížené s můrou. Jinak řečeno, Skriptofor. I my v mém světě máme svého Boha, kterému sloužíme, ale vypadá spíš jako larva mravkolva v ústech králíka. To je Otolaf.
Ta dívka asi ani neví, že ji hrozí nebezpečí, někde tu chodí a snaží se najít ztracenou duši.
Běžel jsem daleko, až jsem doběhl k útesům. Bylo zde takové tíživé ticho až se mi podlamovala kolena. Zadíval jsem se dolů do tmavých hlubin ničeho. Zůstal jsem chvíli nehybně stát a poslouchal jsem to ticho, všudypřítomné a dusivé. V tom mě cosi chytilo za nohu a zakouslo se to do ní, ucítil jsem obrovskou bolest a zařval jsem. Jedna z bestii mě našla, zaryla se mi zuby do levého lýtka a odtrhla kus masa. V tom zvuku svého hlasu jsem teprve uslyšel tiché hučení vody. Přicházelo z hlubin ničeho. Než se bestie stačila zakousnout podruhé, vytrhl jsem se jí a skočil z útesu.
Dopadl jsem zády na Plottie a vyrazil si dech. Oslnivé světlo mi ho ale vrátilo. Posadil jsem se a pohlédl na svá stvoření.
Počkat!
Světlo? Tady?

Vyděsilo mě to. Světlo v tomto světě vychází jen z někoho, kdo umírá. A umřít tady můžu jen já a... ta dívka. Bestie ani Plottie s Myagiem zabít nelze. Bestie nemají srdce a moje stvoření nemají v tomto světě život. Rozeběhl jsem se tedy ke zdroji světla. Doběhl jsem ke starému rozpadlému stavení a vstoupil dovnitř.

U vyhaslých kamen ležela dívka, z jejíhož srdce světlo vycházelo. Byla krásná, měla plavé vlasy a dokonalou postavu. Zadíval jsem se jí do lákavých očí... V tu chvíli jsem si všiml bestie, která právě pořádala kus po kuse dívčí jazyk a sama se na mě dívala pronikavýma žlutýma očima. Dívka z posledních sil zvedla ruku a ukázala na skříň. Věděl jsem, že bestie mě teď nechá být, dokud bude na dívce nějaké maso. Došel jsem tedy ke skříni a otevřel jsem ji. Ve skříni jsem našel zabalené prostěradlo, v němž bylo malé sotva půl roční dítě. Vzal jsem ho do náručí a utíkal pryč. Dívku už nezachráním, to ani nebyl účel téhle mise. Měl jsem zachránit její dítě. A to odsud taky dostanu.