"Můžeš toho laskavě nechat, ty blbečku pitomej? Už tě mám plný zuby," vyjedu na Jeremyho při snídani snad už po desáté.
Samozřejmě nepřestal. Jeremy bez ustání, jak imbecil, pokračoval v otloukávání lžičky o roh stolu. Drásá mi to nervy a on to moc dobře ví. Nesmím se nechat vydeptat. To je přesně to, co chce.
Co si budem, s Jeremym jsme se nikdy zrovna nemuseli, pokud to řeknu kulantně. Je mezi námi věkový rozdíl 8 let a je to sakra znát. Vůbec si nerozumíme. Už když se narodil, věděl jsem, že nikdy nebudeme kámoši. Nejsme si absolutně v ničem podobní a neustále se chová jako ten nejrozmazlenější spratek na světě. Vždycky to byl mámin mazánek a já patřil až na druhý místo. Nemrzí mě to ani v nejmenším. Kdyby se ke mně matka chovala jako k němu; hýčkala mě, pusinkovala a objímala, tak bych se nejspíš dozajista pozvracel.
Když už jsme u toho, co se matky týče, je to možná ještě horší než s bratrem. Nedělám tu ze sebe černou ovci rodiny, ale už to tak bude. O mojí mámě se říká, jak je děsně milá, společenská a krásná. To já osobně nedokážu posoudit, protože já jediný vím, jaká doopravdy je; krutá a chladná. Okay, to jsou možná trochu silná slova, ale prostě mi nerozumí a já už se o to ani nesnažím. Veškerá komunikace mezi námi vázne a s neochotou si předáváme jen ty absolutně nejnutnější informace - "Co bude k jídlu?", "Co ve škole?", "Kdy přijdeš?" a tím to končí.
Nevadí mi to. Rád mlčím. Nechápu ty lidi, co musí neustále o něčem žvatlat a nikdy nesklapnou. Bolí mě z nich hlava. Jsem rád ve své soukromé bublině, s mou bujnou fantazií a tvořím si v hlavě vlastní světy. Naskakuje mi, metaforicky samozřejmě, vyrážka z toho, když na mě někdo bez upozornění promluví, nebo dokonce když se mě někdo dotkne. Brrrr. Netrpím žádnou sociální fóbií. O tom jsem toho přečetl mraky. Ne, jen nemám rád lidský kontakt, který sám nevyžaduji.
No, ale to jsem trochu odbočil. Co jsem to vlastně chtěl? Aha, máma. Možná vás zajímá, proč jsem se ještě nezmínil o tátovi. To proto, že žádného nemám. Nebo takhle, samozřejmě, že mám otce, ale už jsem ho osm let neviděl, nemám na něj kontakt a myslím si, že už bych ho ani nepoznal. Když mi bylo deset, tak od nás odešel. Docela mě to zasáhlo, protože on byl jediný, s kým jsem si mohl v téhle podělané rodině popovídat.
Nevím, proč odešel. Neví to nikdo až na mámu. Proto se s ní nedokážu bavit. Něco mi tají. Vždycky když na to přijde řeč, tak se akorát pohádáme, nemá to cenu.
Hodila po nás jeden z těch svých perfektních bělostných káravých úsměvů. Ptáte se, jak vypadá káravý úsměv? Jo, to se neptejte mě, to umí jen moje dokonalá matka.
"Jeremy, dopřej Olimu trochu klidu u snídaně," napomenula bratra, zastrčila si uvolněný pramen blond vlasů za ucho a odešla.
Jeremymu se div nerozklepala brada, jak ho to překvapilo. Obrátil jsem oči v sloup.
"Pospěš si, broučku, nebo půjdeš do školy pěšky," zavolala na něj ještě z koupelny "Oli, nechceš jet dneska s námi, venku prší."
"Mně je to fuk, půjdu pěšky," zamrmlal jsem neochotně od své misky s cornflakesy.
"No dobře, jak myslíš," pokrčila rameny, popadla Jeremyho za loket a odtáhla ho směrem k východu.
Za chvilku jsem uslyšel bouchnutí dveří a motor auta vzdalující se z doslechu. Oddechl jsem si, jako kdybych celou tu dobu zadržoval dech. Juknu na hodiny a zděsím se, že už je tolik. Měl bych sebou hodit. Hailey tu bude každou chvilku.
Hodím na sebe obyčejný bílý tričko s černým cardiganem, džíny stáhnu koženým páskem a vlasy si přestříkám lakem. Na svoje vlasy jsem, musím říct, dost pyšný. Nechávám si je už půl roku narůst a vypadá to oldschoolově. Lidem ve škole to připadá směšný, ale co je mi po nich, že?
"Oli!" uslyším ječení z obýváku.
"Proč tak hulákáš?" zakřením se na Hailey, "to si jako myslíš, že když jsem ti dal klíče od baráku, tak je můžeš takhle zneužívat?"
"To si piš, že můžu. A to ještě nevíš, že jsem tu včera byla s Thomasem," zasmála se potměšile a vyplázla na mě jazyk.
"Okay, tak pojď už. Chci to mít za sebou co nejrychleji," povzdychnu si a nacpu si do tašky tři knížky, co jsem včera rozečetl.
"Už jeeen...8 hodin," počítala nahlas Hailey a zachechtala se, když jsem do ní strčil a hodil po ní kamenný výraz.
Tak jo, jdeme na to.
***************************************
ANO, A JE TO TU! MOJE NOVÁ POVÍDKA PO STO LETECH!
Už ani nevím, co mě namotivovalo. Nejspíš vaše laskavé komentáře a hodnocení i po těch letech, co jsem nebyla aktivní. Taky mě ale hrozně popostrčil krásný thumbnail, který jsem si nechala udělat od jedné paní profesionálně, tak snad se líbí i vám. :)
Musíte to samozřejmě brát s rezervou, neboť je to první kapitola, která vás má za úkol především seznámit s ústřední postavou. Myslím si, že by tato povídka mohla být skoro tak úspěšná jako Professor Styles. Tedy, to závisí na vás, ale co se týče mě, mám super nápad, zápletku a taky jsem se zlepšila za ty roky v pravopise (ještě aby ne, když studuji bohemistiku, lol), takže to bude mnohem větší slast pro vaše oči než mé předchozí povídky.
Nehodlám stanovovat nějaký den a čas, kdy budu přidávat kapitoly. Jasně že se budu snažit přidat minimálně kapitolu týdně, ale teď když zavřeli vysoké školy, byste se mohli těšit i z více kapitol týdně - pokud budete chtít.
Dejte tomu šanci a věřím, že vás nezklamu. :)
Ukažte mi podporu na první kapitolu nějakými komentáři a votes! Buďte nadevše upřímní. ♥
(na obrázku je Hailey)
YOU ARE READING
We Are All Poets
Short Story"Všichni žijeme ve světě iluzí a klamů nehledě na to, jak moc si přejeme pravý opak. Můj životní příběh je tak snadný a na druhou stranu nepochopitelně složitý. Lidi si o mně myslí, že jsem blázen, protože jsem jinej. Líbí se mi jiný věci, mám rozm...
