We Are All Poets

3

„Počkej přece, opravdu ti nic není?" ucítil jsem sevření kolem svého zápěstí. Naskočila mi z toho nečekaného doteku husí kůže.

Otočím se na toho kluka a zasyčím: „Nech si tu svou přehnanou péči, prosím tě. Ušetři mě toho, ano? Jsem v pohodě. To se prostě občas stává lidem jako jsem já a dělají to přesně typy, jako jsi ty."

„Aha, chápu. Rád lidi házíš do jednoho koše," zakaboní se a svraští obočí.

„Prostě to tak je. Když si to jednoho krásného dne uvědomíš a přiznáš, hrozně se ti uleví, věř mi."

Na to už nedokázal odpovědět nic. Jen k sobě pevně stiskl rty, až téměř zmizely. Odejdu s hlubokým nádechem a hrdě vztyčenou bradou. O co mu jako šlo? Hraje si snad na nějakého mého spasitele? To opravdu nemám zapotřebí. Mám v sobě takový vztek, že ho snad ani nedokážu déle potlačit. Před domem nakopnu zrezavělou popelnici a ulevím si. Všimnu si, že před garáží je zaparkované cizí auto. Pozvednu nad tím obočím a vejdu dovnitř. Hned z chodby slyším tlumené hlasy matky a nějakého muže. To snad ne. Jako by toho tohle ráno nebylo dost.

V obýváku je najdu, jak naproti sobě sedí, před sebou nějaká skripta a notebebooku a něčemu se dětinsky chichotají.

„Ehm, ehm," odkašlu si, abych na sebe upoutal pozornost a zkřížím ruce na prsou.

„Oli, co ty tady? Myslela jsem, že máš dnes školu do tří," zablekotala překvapeně, zběsile mrkajíc svými předlouhými řasami.

„Odpadly nám zbylý hodiny," zamumlám a vrhnu pohled na toho cizího chlápka.

„Ach tak...Tohle je Ra...totiž, pan Atkins. V kanceláři dnes byl hrozný blázinec, tak jsme se přesunuli sem, abychom dokončili nějakou práci," vysvětlovala zbrkle.

„Okay," pokrčím rameny a myslím si své. Skočím si do kuchyně udělat čaj a hned zase pospíchám nahoru do svého pokoje. Konečně sám, odfrknu si. Tenhle den začal nejhůř, jak si jen dokážu představit, a to ještě není ani poledne. Fakt mámě nebaštím, že zrovna s tímhle slizkým hezounem pracuje u nás v obýváku, protože byl v práci "šrumec." To ať si vykládá naivnímu bratrovi a ne mně. Jsem už dost starej na to, abych věděl, jak to chodí. Moc dobře vím, že to máma táhne s pěknou spoustou chlapů. Teda, ne naráz, ale na rande jich za měsíc vystřídá i desítky. Příčí se mi to nehorázným způsobem. Tátu bez mrknutí oka zazdila a ani jí není trapný randit jako nějaký bláznivý puberťačce. Složím se na koberec s nohami u hrudi zády opřený o postel a promnu si spánky. Mám takovou zlost; na Ricka, na mámu, na sebe, a dokonce i na toho kluka, co se mi snažil pomoct. Nevím, proč jsem si na něj teď vzpomněl. Nikdy předtím jsem ho ve škole neviděl.

Vždycky se snažím všechny svoje problémy zvládat sám, neobtěžovat okolí. Hailey říká, že jsem blázen, když se jí nesvěřuji s tím, co mě trápí, ale já to prostě nemám rád. Proto si vedu svůj deník. Prsty přejedu přes jeho vlhký a zohýbaný hřbet z toho, jak se válel na kachličkách. Ten hajzl Rick. Musel mi zničit věc, na které mi záleží nejvíc na světě. Je to jako kdyby mi vyrval duši z těla a nechal si ji pro sebe. Smutně a nostalgicky procházím zmuchlanými stránkami svého pokladu. Některá slova jsou trochu rozpitá, ale jinak jsou básně vcelku nedotčené. Oddychnu si a přitisknu si stránky k hrudi. V mžiku mě napadne skvělá myšlenka, kterou nesmím zapomenout, a tak si ji hned zapíšu.

V tom zespoda uslyším, jak se máma s Mafiánem loučí. Oklepu se znechucením z toho, jak ho familiárně oslovuje „Rayi". Brrr! Potom však zaslechnu, jak kroky stoupají po schodech nahoru. Ach ne. Čeká mě konverzace s matkou a jsem tu sám, bezbrannej. Nesměle zaklepe na dveře.