Alone...(Larry)...[Alfa, Beta, Omega ]

12. Nemám ani tušení

Louis

„Nespi, Louisi. Zatraceně teď nesmíš spát!" mám zavřené oči. Známý hlas ke mně promlouvá jakoby z velké dálky. Je to Harryho hlas. Oh, proč mě sakra nenechá spát? Tak moc to bolí. Bolí to. „Promiň, moje malá omego, ale musím to udělat" zašeptá hlas znovu a náhle pocítím chlad. Voda. Ledová voda. Roztřesu se zimou a donutím se otevřít oči. Světlo mě bije do očí a než zaostřím, chvíli mi to trvá. „ Díky bohu" řekne osoba po mém boku. Znovu si musím uvědomit, že je to kudrnatá alfa. „C-co-?" chci se zeptat, co se stalo, ale selže mi hlas. „ Můj otec, maličký. Stavil se tu můj otec. Jen jste se pozdravili. Pak ses praštil, když jsi spadl ze schodů" řekne Harry nepřesvědčivě a já konečně ostře vidím jeho tvář. „Opravdu?" zamumlám téměř neslyšně. „Ano, ale jsi v pořádku" přikývne zelenoočko rozhodněji. Přivírám oči. Snažím se vzpomenout si. Mám však jen prázdno. „Dobře, mohl bych.. totiž.. mám hlad" vyjde ze mě a alfa si znatelně oddychne. „Samozřejmě, pojď, princezno" Harry mě nabere do náruče a nese mě dolů. Několikrát zamrkám, když sedím u stolu a dívám se ven. Na zahradě už jsem přeci byl. Ale kdy to bylo? A kdy jsem odešel zpět dovnitř? Několik věcí mi tu nesedí. Venku zahřmí, až sebou cuknu. „Co by sis dal, Lou?" zeptá se zelenoočko a otočí se a mě. „Co takhle malinové lívance?" zeptám se bezmyšlenkovitě. Neustále musím přemýšlet nad tím, že to, co mi Harry řekl, není pravda. „Jak si princezna přeje" usměje se alfa, a když se na něj blíže zaměřím, vidím, že je hodně nervózní.

Sedíme a čekáme, až nám služba přinese jídlo, které jsem si vyžádal, když se jednou venku blýskne a uvnitř zhasne světlo. Harry zanadává a jeho zelené oči svítí ve tmě. „Asi vypadl proud" odtuší kudrnka krátce a odsune židli od stolu. Je sice fascinující, jak vidím ve tmě, ale náhle mě zasáhne uvědomění. Proud. Elektřina. Ta pronikavá bolest. „Tvůj otec" lapám po dechu nahlas. „Cože?" ozve se muž a překvapeně zdvihá obočí. „Tvůj otec mě málem zabil" opakuji a mé modré oči se třpytí hněvem. „Zlatíčko jsi zmatený" snaží se to zamluvit kudrnatý, ale já rezolutně vrtím hlavou. „Ty mi tak odporně lžeš. Jsi mi odporný" odtahuji se od stolu a pomalu se zvedám. „Tenhle tón si vyprošuji, Louisi!" zahřmí Harry, ale já nehodlám odstoupit. „Tak to přiznej! Lžeš mi! Lžeš mi, protože jsi odporný zbabělý lhář, který neumí nic jiného než ubližovat slabším!" vyjde mi z úst vztekle a v očích muže přede mnou se mihne vztek. „Slabším? Ne slabším, ale nickám. Všechny omegy jsou nepotřebné hračky tak jako ty. Měl bych tě za trest ošukat, aby sis uvědomil, kde je tvé místo" zvýší brunet hlas. Přimhouřím oči. Je to něco mezi normálním a alfa hlasem. „Tak ty mi tu lžeš a ještě mě urážíš! Mám toho po krk. Chci Zayna. Jdu za Zaynem" teď už zběsile ječím a i když to není pravda a bezmyšlenkovitě rázuji ke dveřím. I přes bolest celého těla, nehodlám přestat s touto eskapádou. „Nikam!" Harry zařve a tělem mi projede bolest, která nezná hranic. Je to ještě horší než když na mě křičel jeho otec. Z nosu se mi spouští krev a já ji fascinovaně nabírám na své prsty. „Vidíš? Zabiješ mě. Buď ty, nebo tvůj otec" šeptám a snažím se udržet na nohou. „Louisi" povzdychne si Harry smutně. „Posaď se" vezme mě opět do náručí a přenese ke stolu zpět. „Zastavíme tu krev" řekne spíše pro sebe, protože já flegmaticky nereaguji. „Loui, mluv se mnou" ozve se chraplavý hlas alfy, ale já se pouze cítím mrtvě. „Nemohu nic udělat s mou dominancí. Měl bys být submisivní. Musíš být" navazuje se mnou oční kontakt, ale já uhýbám očima. „Nejde to" ozve se má chladná odpověď. „Jsem vadný exemplář. Gemma už o nich mluvila. Když na to přijdou, nakazí mě virem v té komoře a nikdo neví, co z toho vznikne". „Nemůžeš si to takhle brát, maličký" odpovídá Harry a zdvihá jemně mou bradu svými dlouhými prsty. „Tvoje tělo na mě reaguje správně. Problém je hlava, zlatíčko" pevně se mi dívá do očí. Odvracím pohled. Stále je mi z něj špatně. I přes to, jak je zatraceně přitažlivý se mi z něj zvedá žaludek. „Nikdy nebudu tím, co chceš. Mé lidské já se nepoddá té omeze ve mně. Budeš mi muset pořad ubližovat, což ti samozřejmě nebude dělat žádný problém" nepoznávám svůj hlas. „Ty si opravdu myslíš, že mi to dělá dobře?" kdybych nemluvil s Harrym, řekl bych, že jeho tón je dokonce nevěřícný. „Přesně to si myslím. Co dobrého mi zatím přinesl náš takzvaný vztah? Oh, jistě. Nic" ušklíbám se a vidím, že kudrnka zatíná pěsti a snaží se uklidnit hlubokými nádechy a výdechy. „Louisi, zasraně mě provokuješ, víš to, že?" procedí vztekle mezi zuby a v jeho očích se nebezpečně blýská. „Nedělá mi dobře ti ubližovat, ale nedáváš mi jinou možnost. Alfa ve mně je jedna z nejsilnějších, které nyní chodí po Zemi. Proto tak snadno podléhám zvířecím emocím a ty tomu zrovna nepomáháš. Navíc nejsem zvyklý, aby mi omega jako ty neustále odporovala. Kdybys byl někdo jiný, ošukal bych tě už dávno v té knihovně" zavrčí mi do ucha a mě nevolky naskakuje husí kůže. „Oh, vidíš to? Tělo reaguje samo" zelenoočko spokojeně mlaskne, když vidí, co se mnou jeho hrubý hlas dělá. „Nemůžu, nemůžu. Ublížil jsi mi. Opakovaně. Potom tvůj otec. Lhal jsi mi a ještě mě urážel. My dva pro sebe nejsme dobří" zašeptám a hraji si se svými prsty. „Nejsme, maličký. Ale já tě chci. Potřebuji tě a ty potřebuješ mě, i když to nehodláš přiznat. Budu se snažit, dobře? Ale musíš se snažit i ty" překvapeně zvedám oči k jeho obličeji. Tohle je jedna z mála slabých chvilek, které tento muž přede mnou kdy měl. „Dobře" povzdychnu si tiše a dostane se mi toho nejkrásnějšího úsměvu. „Dobře. Teď nahodíme ten proud a uděláme ti ty lívance" zašklebí se alfa a rozejde se k pojistkám.

Sedíme u stolu a mlčky pojídáme lívance. Musím uznat, že jsou opravdu skvělé. Na to, že je Harry alfa, umí skvěle vařit. Nikdy bych netušil, že to alfy mohou vůbec dělat. „Chtěl bys na zahradu?" ozve se zelenoočko, když máme dojedeno a já odnáším talíře do kuchyně. „J-já nevím" v mysli mi vyvstanou vzpomínky na to, jak mě jeho otec napadl. Harryho tvář se zkřiví, v jakousi smutnou grimasu, která však hned zmizí. Jakoby věděl, na co myslím. „Půjdu s tebou, ano?" pozvedá obočí a já s povzdychem souhlasím. Zahrada je stejně krásná, jako si ji pamatuji. Támhle jsem ležel, když... ne, nebudu na to myslet. Tiše procházím mezi záhony růží a jemně si k jedné z nich přivoním. Modré růže se jen tak nevidí. Myslel jsem, že se zbarví, až nějakým barvivem, které se jim dává do vody, ale tyhle rostou prostě rovnou modré. „Takhle uvolněného jsem tě ještě neviděl" vytrhne mě z přemýšlení kudrnkův hlas. Otáčím na něj hlavu a ušklíbám se. „Nebyl důvod" nic víc neříkám a věnuji se růžím, když tu sebou musím vyděšeně trhnout. Harryho ruce se omotaly kolem mého pasu a natiskly na sebe. „Co to děláš?" vyjde ze mě přiškrceně, když mě alfa otáčí čelem k sobě a rukama dál svírá můj pas. „Nemám ani tušení" odpovídá on a vzápětí cítím jeho rty na mých

//Po opět dloooooouhé době tu máte kapitolu. Uvidíme jestli příští týden ještě něco přidám : D každopádně užijte si čtení