Vidina lepšího zítřka

15.3.2084

„Zdravím tě posluchači mého ranního, poněkud nudného avšak nezbytného vysílání, počasí se zdá být překvapivě pěkné, žádné linoucí se mraky, sluníčko vysoko na obloze a vítr tak jemný, že nedokáže pohnout ani listy na tom starém dubu, který nám zakrývá půlku zahrady. Jak vidíte, pořád jsem tady, přesněji řečeno už 6 540 dní, a snad tu chvilku ještě pobudu, jak dnes cítím? Klidně, dny kdy jsem se zavřela v pokoji a brečela nad svým osudem jsou dávno zamnou, uvědomila jsem si, že tento osud čeká bohužel každého z nás. Proto ti radím, pokud tohle slyšíš, netrap se z věcí, které i kdyby ses snažil sebevíc, změnit nemůžeš, přijmi svůj osud a naplň tento den pozitivní energií", křečovitě jsem se zasmála do telefonu a prst namířila na tlačítko "zastavit vysílání".

„Málem bych zapomněla na modro dne", zamyslela jsem se a snažila se vybavit něco, čemu bych mohla toto označení přisoudit, zadívala jsem se na polici s knihami, bingo. „ Dejte mi chvilku" odložila jsem telefon a z poličky vyndala jednu z mých nejoblíbenějších knih, je už sice pár desítek let stará, ale i tak v sobě uchovává něco, čemu já říkám kouzlo literatury.

„Jsem zpět, za dnešní moudro jsem si vybrala All The Bright Places od Jeniifer Nivennové, možná z vás někdo tuhle knihu četli, ano vím, je to celkem stará kniha, ale svět schovaný za jejím dějem se zdá být tak podobný tomu našemu, rozhodně byste jí měly dát šanci. Omlouvám se zase melu, chápu, zkrátím to, dnešní moudro zní : "The future is uncertain, but that can be a good thing.", tímto se z vámi už vážně loučím, je tu ještě pár věcí, které musím dnes ráno ještě stihnout, například toto" prstem namířeným na čelo, vlastně na nevítaného hosta, který se mi přes noc udělal, „to samo nezmizí", naposledy jsem se usmála a mobil vypnula.

Přešla jsem k protější stěně a v kalendáři odškrtla další políčko. ,,O jeden den blíže" povzdechla jsem si a následně si stáhla vlasy to culíku, nesnáším, když mi vlasy padají do obličeje, i když musím přiznat, že dnes by mi to ani nevadilo, prsten jsem nahmatala pupínek na mém čele, aspoň by nebyl tolik vidět.

Je tu ještě jedna věc, kterou nesnáším, palačinky, abych byla přesná , nesnáším představu toho, že bych je už nikdy v životě neměla ochutnat, moje mamka, dělá ty nejlepší banánové palačinky na světě a to nepřeháním, jsou tak vláčné a jejich chuť mi na jazyku zůstává až do druhého dne. Mývali jsem je každičký den k snídani, moji rodiče se do sebe díky nim zamilovali, taky jsem tomu nechtěla věřit, ale jak mi táta vždy vyprávěl, tak se s mamkou seznámil v jedné místní kavárně, ve které pracovala v době, kdy tady byl on a jeho rodina na dovolené. Láska na první pohled to však nebyla, jak on sám často říkal "ani bych si maminky nevšimnul, stála vzadu za barem jako šedá myš a míchala těsto na palačinky, láska na první pohled to nebyla, ale rozhodně na první kousnutí" takhle ji vždycky rád popichoval, ona se však nedala a hned mu vyčetla jeho příšerný nápad na jejich první rande, ale to je na delší povídání.

Nicméně, už je nemíváme tak často, od té chvíle co byl táta vybrán a donucen odejít, je přestala dělat, chvilku trvalo něž, se odhodlala a znovu jejich recept použila. Dnes vypadá šťastně, červené kruhy které mívávala pod očima zmizely, a dokonce už se zvládá usmát, i když je její úsměv někdy tak falešný a nucený, jako můj zpěv. Ale chápu to, chce být silná, aspoň tedy před námi.

„Nejsou to snad ty nejlepší palačinky na světě" houknula jsem na mamku když jsme s bráchou sbíhali schody, „první dostanu já" vyplázl na mě jazyk, „leda ve snu" začala jsem brát schody po dvou a zanedlouho jsem vítězně seděla na barové židličce a koutkem oka pozorovala Jamese, který právě doběhl na kuchyně. „To není fér si větší, děláš delší kroky, počkej pár let, to tě přerostu", odfrknul si a posadil se vedle mě. Počkej pár let, opakovala jsem si v hlavě, pár let.