Bylo více zvědů? ( ff HP )

Odchod na lepší místo

Smrt nebyla špatná volba.
Rozhodně ne pro Samuela Greena, kterého už celé hodiny, či snad dny, mučili snad stovkami zaklínadel, uprostřed temného a chladného sálu plného mužů a žen v černých hábitech a bílých maskách připomínající lebky.

Samuel už málem nevnímal, které kletby na něj Smrtijedi sesílali, natož aby dokázal rozeznat minuty od hodin.
Zázrak byl, že si ještě nevykřičel hlasivky.

Jistě, ozývali se od něj bolestné steny, jak měl celé tělo v plamenech a svaly se mu kroutili do nepřirozeného směru. Snad každou větší kost v těle měl zlomenou, některé mu dokonce odstranili úplně, takže mu nesnesitelná muka způsobovalo pouze dýchání.
Jednu ruku, už ani nevěděl kterou, měl od lokte utrženou a zase slepenou mudlovským lepidlem, díky čemuž si ze začátku přál, aby mu ji zase usekli, tak moc to pálilo. Ale to nic nebylo v porovnání s páteří, ze které mu odřízli kus kůže i s masem a na kostech mu nechali pouze špinavou deku plnou blech, které mu lezli po celém těle.

Ale už nekřičel. Ne že by nechtěl, nejraději by spustil řev samotné víly smrti, jen aby na chvíli unikl. Ale už neměl sílu.
Proklínal sám sebe a den, kdy souhlasil s nabídkou svého tehdejšího ředitele.
Jako nadaný kouzelník ani nemusel být z jednoho z osmadvaceti čistokrevných rodů, aby se dostal mezi Smrtijedy, k Pánovi Zla. Skutečně pouze stačilo, aby vynikal v obraně proti černé magii a měl u nich místo jisté.

Tak hloupý a naivní byl!
Myslel si, že jediné nebezpečí, které mu hrozilo, kdyby ho jako zvěda odhalili bylo, že by ho vyhnali.

Prohnul se pod náporem dalšího kouzla, které proti němu vyslal jeden z nejvěrnějších Pánovi Zla.
Ta skupinka asi pěti lidí se jako jediná neschovávála za maskami, tak mohl dobře určit, kdo měl to potěšení mu pomoci s dalším krokem směrem z toho hrozného světa plného bolesti a utrpení.
Severus Snape byl asi jediný, který se netvářil vyloženě euforicky, když kletbu vyslal.
Ostatní byli buďto veselý, že mají dalšího chudáka na mučení, nebo naštvaní, protože si někdo dovolil je zradit.

Ale on ne. Emoce měl pečlivě schované za nepropustnou maskou. Byl zhruba stejně starý jako Samuel, něco přes dvacet, a už se mohl pyšnit titulem Mistra lektvarů. Měl skutečně vysoké ambice, jen co je pravda.
Ale Samuela zaujali jeho oči, které jako jediné prozrazovali nějaký cit.
Lítost.

Kdyby neměl daleko k omdlení, Samuel by se zasmál. Nemyslel, že by stál za soucit. Koneckonců, byla to jen jeho zodpovědnost, že skončil, tak jak skončil. Jeho chyba.
V první řadě měl Brumbála poslat k šipku už když mu to navrhl.
Ale on ne! Musel si dokazovat, že na to měl! Zasrané ego!

Měl vztek sám na sebe a přitom se cítil prázdně. Cítil, jak se každou setinou sekundy vzdaloval. Dokonce i bolest pomaličku ustupovala. Nebylo to moc znatelné, ale pro Samuela to bylo, jako by ho příjemně pohladili po holé zjizvené kůži.
Nebylo to poprvé, co mu tělo začalo vypovídat službu a chtělo ho propustit do dalšího světa. Ale vždy si toho všimli včas a násilně ho vrátili zpět, i když už byl v půli cesty pryč.
Prosil, žadonil, vyhrožoval. Ale nikdo nebyl tak milostivý, aby mu daroval smrt. A jestli tam někdo takový byl, tak se k tomu neodvažoval.
O svou hrdost přišel dávno. Na té prostě už nezáleželo.

Vlastně byl šťastlivec.
Viděl to mnohokrát. Jak ostatní mučili své oběti, většinou mudly. Ti zemřít nechtěli a nebo prosili, ale byli jejich blízcí ušetřeni. I on je mučil. Na první pohled u toho vypadal jako ostatní, ale ve skrytu duše byl vzteky a zoufalstvím bez sebe. Vždy pak, když byl sám, zvracel. Snad půl hodiny. A bylo skoro nemožné usnout, aniž by ho mrtvé tváře stahovali sebou.

Samuel neměl nikoho. Rodiče zemřeli ještě před jeho dostudováním v Bradavicích, sourozence neměl a další příbuzné nevyhledával.
Ani přátelé, nebo snad přítelkyni, neměl.
Nemusel se tak bát, že by se jim po jeho odchodu něco stalo.
Ucítil známý chlad kolem celého svého těla.

Věděl, že to znamenalo, že odchází.
Snažil se na sobě nedat najevo, jak se mu ulevilo. A zdálo se, že většinu z nich obalamutil.
Jen mladý Severus Snape měl v očích pochopení.

Budeš bojovat dál, nebo už chceš odejít?

Ozval se mu v hlavě hluboký hlas tak náhle, až sebou trhl. Naštěstí ve stejný okamžik na něj dopadla další kletba. Zrovna ta nejhorší ze všech.
Při jejím vyslovení se mladá žena s černými vlasy šíleně zasmála.
Každý pohyb ho bolel, způsoboval otřesy svalů. Klouby mu praskaly, v žilách proudila snad láva, jinak si bodání zevnitř těla nedokázal vysvětlit.

V hlavě nedokázal ani zformulovat jasně danou větu, ale snažil se k tomu hlasů vysílat svou touhu zemřít.
Snad nikdy dříve si tolik nepřál už konečně odejít.
A pak, jako jasné světlo prořízlo tmou zvolání kouzla, na které tolik čekal. S otevřenou náručí ho vítal.

Děkuji.

Zvládl si pomyslet ještě před tím, než ho zasáhlo zelené světlo a všechno utrpení zmizelo.
Samuel se povznesl nad své tělo a zhrozil se, když uviděl v jakém bylo stavu. Jistě, povědomý o jeho stavu měl, ale všechna ta bolest způsobila to, že si nevšiml velké díry v břiše, že které se valil mrtvolně modrý dým.
Nebo vytrhaných světlých vlasů, ležících hned vedle jeho hlavy.

Chtělo se mu brečet, jestli štěstím nebo zoufalstvím, to nevěděl, ale nedokázal nic jiného, než sledovat skoro líné mávnutí kostěnou bílou hůlkou Pána Zla. Na to jeho tělo zmizelo a s ním i zbytky Samuelovy bolesti.

Už je to dobré. Pojď. Čeká tě klid.

Promluvil chraplavě syčivý hlas a vedle Samuela, který jako by visel u stropu obrovského sálu se objevila krásná mladá žena, skoro ještě dívka, v bílém plášti.
Měla k němu nataženou ruku a prázdnýma očima ho pobízela, aby ji uchopil.

A co bude dál?

Zeptal se Samuel a nepoznával vlastní hlas. Už to byla doba, co ho použil jinak, než na bolestné kvílení.

Je jen jeden způsob, jak to zjistit.

Pobízela ho žena dál a zpoza bílé kapuce jí spadl jeden černý pramen vlasů.
Pleť bílá jako sníh, vlasy černé jako havraní peří, oblečená v bílém hábitě. Oční dírky prázdné.

Řekni jedno, paní. Bude to bolet?

Zeptal se Samuel s naprostým klidem. Už se nebál, necítil nic, kromě potřeby už opustit ten hrozný svět.
Připadalo mu, že se Smrt mile usmála, ale také se to mohlo brát jako jízlivé stočení úst.

V mé říši není pro bolest místo.

Samuel se naposledy podíval na shromáždění Smrtijedů, které se pomalu rozcházelo. Přál si moc poděkovat laskavému mladíkovi, který jeho trápení ukončil, ale mohl mu pouze požehnat, aby nikdy Samuelovu bolest nezažil.

Pak se natáhl směrem k nabízené ruce a pevně jí uchopil.

Rád bych ji viděl.

To byla jeho poslední slova ve smrtelném svete. Vše se rozzářilo, nebo se jen on zadíval do světla. Každopádně se po celou dobu díval Smrti do očí a s naprostou důvěrou se jí odevzdal.

Gratuluji tomu, kdo se sem vážně dostal. Upřímně nevím, jestli to někdo bude vůbec číst, ale doufám, že ano. Když jsem si dala tu práci, a sepsala jeden ze svých bláznivých nápadů.
Budu ráda za komentář, jakýkoliv. Klidně ať je negativní. Popravdě takové vítám více, protože se díky nim učím a zlepšuji.