Alan Wake

Úvodní proslov

        Wake nespatřil stopaře, dokud nebylo příliš pozdě.Byla noc a byl velice unavený, sjížděl dolů po silnici k pobřeží, kde se nacházel maják. Jel rychle, spěchal, jako obvykle. Silnici zahalila přelévající se mlha. Zdálo se, že se stopař objevil přímo z temnoty, tupě zírající do předních světel blížícího se Wakova auta. Wake neměl čas na to, aby šlápnul na brzdy. Němel šanci zareagovat dřív, než uslyšel ránu mačkajícího se plechu kapoty.

        Otřesený, s ryhle bušícím srdcem Wake vystoupil z auta, aby zkontroloval nebohého stopaře. Předek auta byl potřísněný krví a zdeformovaný nárazem. Horká pára stoupala z chladiče auta. Bylo dvné, že světla stále svítí, stopaře díky němu viděl, jako na jevišti. Wake přišel ke stopařovi, chytil ho za jeho oblečení. Chtěl se omluvit, chtěl se zeptat, proč nehybně stál uprostřed silnice, když došlo ke srážce. Stopař mu však už nemohl žádné vysvětlení podat, bylo příliš pozdě.

        Na silnici nebyly žádné brzdné stopy. Policie by jen Wakovi řekla: "Proč jste nesešlápnul brzdy? Neviděl jste ho snad? Jste spisovatel, hlava vám jde kolem, nejspíš jste přemýšlel o další knize, he? Nebo jste jen chtěl udělat rekord, schválně jak rychle dokážu jet, že Waku? Pil jste před nehodou? Vzal jste si nějaké prášky? Vypadáte unaveně.

        Najednou na blízkém stromě vykřikl havran. Wake se otočil, uviděl jen oči havrana, jak se na něj koukají z temnoty. Otočil se zpět, ale tělo bylo pryč. Zmizelo. Wake se trochu polekal, ale začal dlaní prohledávat místo, kde stopař ležel. Měl pocit, že musí najít nějakou díru, nějakou schovanou část čehosi, která by potvrdila, že se ho někdo pokouší podvést, "prostě něco". Nebylo tu NIC a NIKDO. Jen silnice, mrazivá jako noční vzduch.

        Wake se postavil, kolena se mu třásly. V šoku se rozhlédl kolem. Raději v autě povolil ruční brzdu a odtlačil ho ke straně silnice. Bylo vyřazené z provozu. Vydal se tedy k majáku tou nejkratší možnou strasou. Snažil se být ve střehu a připravený na cokoliv. Ten muž, co tam byl. Wake ho srazil. Zabil ho. Tak kde je tělo? Otočil se. Jeho auto tam stále bylo, řeka se vlnila kolem silnice, světlo Měsíce se odráželo od jejich vlnek a lesklo se napříč nocí. Vpředu, podél staré pedestriánské cesty svítilo několik zašlých světel. To by měla být cesta k majáku. Wake neměl ponětí, co řekne policistům, když se ho na tuto nehodu zeptají. Vrtalo mu to hlavou.

        Blížil se k prvnímu světlu. Explodovalo, když pod ním Wake prošel. Kurva, prolétlo mu hlavou, když střepy prolétly kolem něj, zrovnatak jako v zimě padá sníh. Ohlédl se za sebe na své auto. Zmrznul. Byl tam stopař. Stojící před autem, potřísněn krví a zahalený stíny. Měl něco v ruce. Byla to sekera. V mžiku se objevil před Wakem.

        Wake se nemohl pohnout.Nejbližší světlo na cestě explodovalo, poté další a další.

        "Nedokážeš si vzpomenoutt, že?" řekl znechuceně stopař. "Myslíš si, že si můžeš hrát s lidskými životy?! Zabít je, když se ti to hodí, když to přidá na dramatu tvého příběhu?!" Dřímaje sekeru v zakrváceném oblečení se na Waka vrhnul. "No, teď jsi také v příběhu, Waku, teď budeš snášet tíhu svého psaní, uvidíme, jak se ti to bude líbit!"

        Wake si nyní vzpomenul. Stopař byla postava v příběhu, který napsal, když začínal. Na začátku příběhu utíkal, či stopoval jakýsi muž a neznámý řidič projížděl skrze nepropustnou tmu. Nikdy tento příběh nedokončil, ale ta postava muže, jakoby utekla ze stránek a přišla si pro pomstu.

Wake začal ve strachu utíkat. Jeho nohy zběsile bušily do dřevěné cesty, jak rychle běžel k majáku.        "Co tak na spěch?" zvolal stopař v těsném závěsu za ním. "Já myslel, že máš rád horrorové příběhy."        Wake nepřestával běžet, jeho podrážky bubnovaly po dřevěných laťkách, maják a to jeho světlo už byly docela blízko.        "Jaký druh spisovatele to vlastně jsi?" volal na něj stopař.