Doba- Těžké časy

~Prolog~

'Těžká doba si žádá oběti,' řekla jsem si.

Popadla jsem toulec a luk, z rohu místnosti, a dýku ležící na stole. Musím něco udělat, měla bych to udělat. Nemůžu přeci nechat mou rodinu hladovět. Ne v tuhle chvíli.

Přišla větší zima než kdykoli předtím. Nikdo nepočítal s její silou a ve vesnici pomalu docházelo jídlo. Byli jsme závislí jen na tom co jsme měli. Ve mlýně bylo pár posledních pytlů mouky, v sýpce zrní na pár hrstí. Dokonce i dobytek si lidi vzali do přístřešků. Nechal se pouze dobytek, který byl užitečný do budoucna, jako slepice a krávy. Zbytek padl na jatkách a ještě dnes je sníh zbarvený jeho krví.

Divoká zvířata, ale stále chodí po lese. Zvládají si obstarat potravu a je je lehčí vystopovat jak kdykoliv předtím. Lovci ale mají vstup do lesů zakázaný. Prý je to moc nebezpečný. Mohly by někam zapadnout a už by je nikdo nikdy nenašel, teď potřebujeme každého čím dál víc. Muže co posekají strom, ženy co z toho mála připraví něco k jídlu. Každý může pomoc, přiložit ruku k dílu.

Až na mě. Nejsem schopná ve vesnici už z čímkolo pomoc. Ta práce co tu je, je jen kvůli tomu, aby si lidi zachovali morálku, aby měli zdravého ducha. Nezvládám to. Musím něco udělat. Nedokážu už déle slyšet mého mladšího brášku sípat bolestí a hlady. Někdo bude muset zemřít, buď to bude on a nebo nějaké divoké zvíře. Má volba je jasná.

Již jsem byla třicet sáhů v lese když jsem spatřila čerstvé stopy. Nějaký větší zajíc a očividně se má dobře.
Přikrčila jsem se, abych roznesla váhu a opatrně šla po udusaném sněhu, abych ho nevyplašila. Netrvalo dlouho a našla jsem ho.

Zkontrolovala jsem letky šípů, založila a napla tětivu. Byla jsem připravená vystřelit. Ale když jsem viděla sněhově bílého zajíce sedět na malé mýtině nejspíš s jeho rodinou, nedokázala jsem šíp vystřelit. I on je pro někoho důležitý. Kdyby umřel on, zahynou i další. Nedokážu to. Sklopila jsem luk. Musím najít něco jiného ...

V ten moment jsem jen zahlédla jak se v houští něco pohlo. Zaostřila jsem a spatřila šedivý kožich. Vlk. Instinktivně jsem zase natáhla luk a čekala na další jeho pohyb. Třeba si mě nevšimne.

Všiml si mě. Rozběhl se a chystal se vyskočit. Zaútočil! Co mám dělat?! Však mě zabije! Než jsem se stihla rozhodnout, vypustila jsem šíp a spadla na zem. Byla jsem vyděšená, toto se mi nikdy ještě nestalo. Zavřela jsem oči, jelikož jsem čekala, že mě potřísní krev. To se nestalo. Nedopadla na mě ani kapička něčeho mokrého. Ani krev a ani slna. Byla jsem pomalá? Zemřela jsem? Jediné co mi to vyvracelo byla bolest v kostrči. V nebi přece bolest není...

Pomalu jsem otevřela oči. Barva jakoby ze světa utekla, čas se stopl. Pohlédla jsem vzhůru ale místo vlka na mě shlížela postava zahalená v červeném plášti, který kontrastoval s okolním prostředím. Natáhl ke mně ruku a já chvíli váhala, než jsem ji přijala. Kdo je ten muž? Pod kapucí byl vidět pouze kousek nosu a část čelisti ozdobená jizvou. Byl asi o hlavu a půl vyšší jak já a i podle vybavení se nezdál být zdejší. Co cizinec hledá v těchto bohem zapomenutých končinách?

"Megan? Měli bychom si promluvit." Řekl přímě, bez jakéhokoliv zabarvení v hlase. Měl příjemný hlas i když trochu tvrdší. Sakra, nad čím to přemýšlím?! Jak je je možné že zná mé jméno?!