Doba- Těžké časy

~Nový (starý) známý~

"Megan? Měli bychom si promluvit."

Kdo to je, odkud zná mé jméno a co mi chce? Přes kapucí jsem nemohla pohlédnout do jeho tváře. Snažila jsem se zaznamenat jakoukoli detail, něco, co by mi prozradilo, kdo to je.

Měl moc pevný postoj, očividně válečník. Oblečení ale měl šlechtice. Proč by se válečník vydával za šlechtice? Nebo to je snad skutečně šlechtic co se jen kolem sebe umí ohánět mečem?

Po chvíli trapného tichá jsem přikývla. Nic nezjistíme dokud nebudu aspoň trochu spolupracovat. Sejmul si kápi a mě se naskytl pohled na opálenou pokožku, ostré rysy tváře, slabá jizva vedoucí přes líc k bradě. Téměř bílé delší vlasy, které mu  padaly do čela a pak milé modré oči s nádechem fialové. Byl pohledný, to musím uznat, ale i tak mi nebyl nijak povědomý.

"Megan, mé jméno je Cerim Orlem a jsem tu kvůli doručení zprávy." Řekl a během celé doby mě držel za ruku a pohlížel do očí.
"Zprávu? Od koho?" Proč by někdo jako on mi měl doručit zprávu a hlavně, proč by mě hledal v lese? Jak vůbec mohl vědět že tu budu?
"Od mého pána." Ten je teda výřečný...
"A tvůj pán je?" Máchla jsem volnou rukou v náznaku toho, že by mohl pokračovat.

"To teď není vůbec důležité, až přijde čas, poznáš ho. Teď musíš jít se mnou." Držíc mě za ruku se rozešel. Škubla jsem s ní. Já teď nikam jít nemůžu, musím se postarat o rodinu.
"Ne."
"Jak jako ne?" Podíval se zmateně. Tuhle reakci neočekával.
"Musím se postarat i rodinu a sehnat jim jídlo." Řekla jsem a podařilo se mi vyškubnout ruku.
"Bude to stačit prozatím?" Sáhl k pasu a podal mi na provázku tři zajíce. Kde to vzal? Však nebylo ani poznat že by pod tím pláštěm něco měl.
"Co za to?" Nemůžu mu věřit. Normálně se vzkazy nechodí vyřídit do lesa.
"Dojdeme k vám domů, tam se postaráme o co půjde a ty naoplátku půjdeš se mnou." Mám vůbec šanci vyjednávat? Co mu brání mě teď a tady zabít? Nevypadá že by to měl v plánu, ale když budu odporovat?
"Fajn." Během cesty se ho zkusím zbavit.

To mi úplně nevyšlo. Vypadalo to, že ví přesně kam jít. Čím víc stromy řídly, tím víc jsem měla potřebu se ho na něco zeptat. Potřebuju aspoň něco zjistit. Něco co by mi pomohlo zjistit, kdo je jeho pán.
"Cerime? Jaký je tvůj pán?"
"Můj pán je dobrý muž." Řekl mechanicky. Asi to říká často. Možná tomu chce jen věřit. To mi moc nepomohlo...
"A kde máte sídlo?" to by mohlo pomoc.
"Na západě."
"U západního lesa?" Však to je zakázána oblast, žádné panství se tam nerozpíná. Neslyšela jsem ani o tom že by měl někdo odvahu se k západnímu lesu přiblížit. Prý se tam dějou zvláštní věci, které lidí nedokážou vysvětlit. Prý tam straší.
"Za ním."

Zastavila jsem a s vytřeštěnýma očima jsem na něho pohlédla. Odignoroval mě. Jak to myslí jako za? Však žádný člověk nedokázal lesem projít. Je to nemožné. Vždy se našla jen jeho mrtvola roztrhaná vlky na pokraji lesa. Není možné aby tento muž pocházel z oblasti za ním. Něco mi tají, co to je?

"Jak je na tom bratr?" Zeptal se a já myslela že mluví jen když je třeba, ale už i jeho asi nebaví to ticho mezi námi.
"Není na tom moc dobře..." V ten moment mi něco došlo.
"Jak víš že mám bratra?" Však já se o něm nezmínila. Není žádná šance že by se zeptal jen tak. Přesně věděl na co se ptá.
"Můj pán mě informoval." Řekl, jak kdyby to bylo samozřejmostí. Asi nemá cenu se ptát dál, jakmile odpoví můj pán, je to jasný konec konverzace. Dokud nevím kdo je jeho pán v ničem nepokročil. Protože tyto odpovědi nejsou moc přínosné.

Došly jsme až k mému domu.
"Jdeš dovnitř?" Zeptala jsem se, když jsem se zastavila ve dveřích. Řekni ne, prosím.
"Ano." Řekl a udělal krok blíž. Fajn, tak jde taky no.

"Ahoj tati." Řekla jsem při vstupu do světnice.
"Ahoj Me-" , zarazil se, když pohlédl na může za mnou "co tady chceš Cerime?"
"Ahoj Jophe." Usmál se Cerim.
"Vy se znáte?" Co se tu děje? Jak ho otec může znát? Proč nevypadá vůbec rád že ji vidí? Jak Cerim může znát mého otce?
"Dalo by se říct..." Odpověděl otec a propaloval ho očima.
"Bran umírá, cítím to. Pomůžu mu a pak to probereme." Cerim odešel do pokoje, kde vždy zůstával bratr, jak ale věděl že tam je?

"Tati? Kdo to je?"  Položila jsem králíky na stůl a sedla si o němu.
"Kdes ho potkala?"
"V lese, když jsem byla na lovu."
"Neměla jsi tam chodit...neměla jsi to dělat..." Řekl se zlomeným hlasem. Něco tu je zle.
"Tati, co se děje? Jak ho znáš?"
"Neměla jsi to dělat." Opakoval stále do kola. V ten moment Cerim vyšel z pokoje.
"Ona o tom neví?" Teď působil zmateně i on.
" O čem nevím?" Pohledem jsem kmitala mezi nima oběma.
"Meg... Já ti to vysvětlím. Nebuď naštvaná ale.... Budeš muset se Cerimem odejít."
"Cože!" Bouchla jsem rukou do stolu a prudce se postavila až spadla židle.
"Teď mi vysvětlí proč bych měla." Jak jako že budu muset odejít? To mě zaprodal nebo co? Co si myslí!

"Tvá matka chtěla dlouho děti, ale nedařilo se nám to. Měla ale mocné známé. Cerim je jejich vyslancem. Uzavřela s nimi dohodu, že bude mít děti, ale nejstarší jim daruje, sedm let poté co se narodí nejmladší. Snažili jsme se z teto dohody vystoupit. Aby nebyla platná. To se nám nepodařilo. Chtěli jsme tu ti říct, ale jak zemřela nevěděl jsem jak ti to říct." Cerim se celou dobu, co můj otec vyprávěl, pousmíval, jako kdyby mu něco přišlo velmi vtipné a snažil se to potlačit.
"Takže vy jste mě zaprodali dřív než jsem se narodila, abyste si nechali Brana? Co tam budu jako dělat? Když půjdu? A co když se rozhodnu nejít? Co uděláš pak?" Nepůjdu jen tak, ne když vím toto. Kdo by chtěl dítě někoho jiného? Hlavně když nemohl vědět, kolik mu bude až nastane ten čas.

"Meg, nedělej to těžší než to je..." Žadonil otec. Nezadal abych zůstala, chtěl abych odešla
"Cerime?" Pohlédla jsem jako bych mu byla rovná i když byl podstatně vyšší jak já, dokonce byl vyšší než můj otec.
"Ano?" Pousmál se.
"Když půjdu, můžeš mi zajistit, že budou v pořádku?" Když už musím odejít, nechci vědět co budu dělat, klidně budu kydat hnůj, jen chci aby oni byli v pořádku.
"To můžu." Přikývl.
"Tak jdeme. Co budu potřebovat?"
"Nic." Přistoupil ke mě, pevně mě obejmul a v ten moment vše zčernalo. 'omlouvam se' zdálo se mi že jsem zaslechla hlas své matky s posledním náznakem světla.