Odsouzený

I.

   „Na to ani nemysli!"
   Zrovna jsem se natahoval k dozorci pro masivní zrezlý svazek klíčů, když jsem uslyšel tuhle větu. Nebudu vám tvrdit, že jsem věřil, že se mi to snad už konečně povede. No, nepovedlo.
   Ten obtloustlý muž, který to tu měl na starost - a který vážně zapáchal, si mě všiml. Zase.
   Ach, jistě, nejspíš vás zajímá, proč právě já, mladý a krásný hoch, vysedávám a chřadnu v jedné z nejkrutějších a nejbrutálnějších věznic v celém vesmíru. Inu, zdá se to býti vesměs jednoduché: provozoval jsem magii. Ovšem ne ledajakou - tu nejvyšší a nejsilnější formu. A, mí drazí, magie je na našem kontinentu zakázána.
   Málem bych zapomněl na svůj rozsáhlý byznys. Jako pavouk jsem si po kontinentu rozpředl síť. Síť pašeráků, na kterou se chytaly mouchy.                  
   Vážně, měl jsem se místo prodávání silných drog dát na básníka.
   Z myšlenek mě vytrhl dozorcův sípavý dech. Prý mě za úsvitu popraví, tvrdí. Jak tragický konec. Nebudu vám nic nalhávat, tušil jsem to. Ovšem i tak mě tato zpráva zaskočila.
   Toužil jsem se vrátit ke své máti, která žije na druhém konci světa. Chtěl jsem jí darovat všechny peníze, i když jsem vnitřně tušil a věděl, že by je odmítla.
   Celou noc jsem nespal. Ráno, těsně před svítáním, za mnou přišli strážní. Rozrazili obrovské těžké dveře, jako kdyby nic nevážily.
   Jejich svalnaté ruce mě chytily pod pažemi a připomněly mi ruce chlapce, kterého jsem kdysi bezmezně miloval. Ale kdo by miloval obchodníka jako jsem já?
   Naše kroky se ozývaly po celé věznici. Lidé zírali, a jakmile jsme vykročili ven ze stínů a tmy, začali pískat a křičet.
   Spatřil jsem kata s mečem. Mým mečem. Jak poetické.
    Po zádech mi přeběhl mráz. Měl jsem nepříjemný pocit v žaludku. Ze smrti? S tou jsem se smířil v noci v cele. Tak proč?
    Došlo mi to o vteřinu později. V davu pod dřevěným pódiem, hned v první řadě, stál onen chlapec. Onen vysoký hnědovlasý chlapec s očima jako bláto po letní bouřce, kterého jsem miloval. Z těch překrásných očí mu kanuly slzy a mně v tu chvíli proběhla hlavou myšlenka, že mě možná skutečně miloval taky. Bylo to jen pár nocí, pár překrásných chvil, ale moje srdce jako by našlo své místo.
   Usmál jsem se na něj, zuby od krve a roztržený ret. Víc jsem mu už dát nedokázal.
   Věděl jsem, že už je to konec a že nemá smysl bojovat. A tak, když mě odhodili na popravčí špalek, jsem jen zavřel oči a modlil se k lepším zítřkům. Lepšímu životu. Lepšímu světu.