Poe Dameron: Poslední boj

„Proč je to pro tebe tak důležité?“ optal se snědý muž v kožené bundě. „Je to jenom žádost o ruku.“  

„Finne,“ oslovil Poe černovlasého mladíka, „to bys nepochopil.“  

„Tak mi vysvětli, o co jde. Včera jsi vypadal rozhodnutý. Teď ale váháš. Kde je chyba?“  
Finn sevřel skleničku s oranžovou tekutinou.  

„Ve mně,“ sklopil Poe pohled k nápoji alkoholu vedle sebe. Nikdy se necítil tak na nic. Ani by si nepomyslel, že může být někdy na dně z takové obyčejné věci jako žádost o ruku. S tím návrhem sice přišel on sám, ale hned si uvědomil, že je něco špatně.  
„Povídal jsem ti někdy o své matce?“ zeptal se Finna. O své rodině před nikým nemluvil. Vlastně nerad celkově povídal o své minulosti.  

„Od ostatních vím, že byla výborná pilotka. Zdědil si to po ní,“ usmál se Finn, aby Poea podpořil. „Nikdy jsi mi ale víc o ní neříkal.“  

„Ani nemůžu,“ zavrtěl Poe hlavou. „Zemřela brzo, co se vrátila ze služby pro Alianci. A ani potom o válce nemluvila. Teď důvod, proč o ní mluvím,“ odmlčel se Poe a lokl si alkoholu. Poté z pod košile vytáhl prsten na řetízku.  
„Tohle mi dala těsně před svou smrtí,“ ukázal na stříbrný zásnubní prsten.  
„Řekla mi, že ho mám dát rovnocennému partnerovi. A teď na to nastal čas. Jenže...“  

„Jenže co?“ ošil se Finn a se zájmem si prsten na Poeově hrudi prohlédl.  

„Potřebuju zjistit něco o své matce. Musím vědět, jaká byla, a taky co všechno udělala pro Alianci. Pak budu konečně svobodný a prsten bude mít nového majitele,“ rozhodl se Poe a sebevědomě pohlédl na Finna. „Ale jak to udělat?“  

„Znám jeden způsob,“ přiznal Finn a zhluboka se nadechl. „Na Coruscantu je Hlavní archiv. Měly by tam být záznamy o všem.“

Poe se tedy s odhodláním zvedl od stolu. Byl rozhodnutý vyrazit na Coruscant ihned.  
„Vyřiď poručici Connix, že se zítra vrátím. Postará se s tebou o chod základny,“ poplácal Finna po zádech.  

„Tak tedy zítra,“ řekl na rozloučenou Finn a sledoval Poea, dokud nevyjde ze dveří.  

                                    * * *

Poe se podle Finnových instrukcí dostal až do Hlavního archivu. Nic ale nevycházelo podle plánu.  
„To nemyslíte vážně?“ zvýšil Poe hlas na starého archiváře.  

„Omlouvám se,“ zavrtěl muž hlavou, až se mu z ramen zhoupl dlouhý cop. „Pravidla jsou pravidla. Buď mi donesete matčin souhlas, nebo si zajděte na velitelství. Schválení bude ale trvat nejméně dva měsíce.“  
Stařík se bez žádného citu usmál a zaklapl za sebou přepážku.  

Poe se opět ocitl sám v studené chodbě.  
Co teď měl dělat? Jeho poslední naděje zmizela. Musel přeci počítat s tím, že to nebude jednoduché.  
Najednou pocítil obrovský hněv. Zatnul ruce v pěst a zhluboka se nadechl. Potřeboval si od toho pocitu ulevit, zbavit se ho. V rohu zahlédl odpadkový koš. Bez rozmyšlení do něj kopnul, jako kdyby on mohl vyřešit Poeův problém.  

„Co ti ten koš udělal?“ ozval se někdo ze stínů.  

„Kdo se ptá?“  

Zpoza sloupu vyšel vysoký muž s kloboukem na hlavě.
„Já,“ zněla odpověď, přičemž chodbou znělo klapání jeho hole.  

„My se snad známe?“ prohlížel si Poe se zájmem cizince. Odnikud mu nebyl povědomí.  

Muž se před ním zastavil a zavrtěl hlavou. „Ale ne, teď si to zkazil. Měl ses zeptat ,Kdo já'?“