"Zlato, pohni zadkem!" křičela na mě máma svým uječeným hlasem. Jenže, já ještě nemohla. Musela jsem dokončit svoje hodinové dílo v koupelně. Čekal mě můj první den na nové škole. S mámou jsme se přestěhovaly teprve nedávno. Dříve jsme bydleli na druhé straně republiky, jenže v domě, který patřil Hansovi.
Jednoho dne jsem jela domů na kole, protože autobus měl záhadnou poruchu a nic pořádného do našeho zapadlého městečka nejelo. Blížila jsem se k domu Hanse, který se začal celý třást. Myslela jsem, že nastalo zemětřesení (nebylo by to poprvé), jenže domy v sousedství stály na místě jako přibité. Najednou se z mé poklidné a nenáročné jízdy stal závod, kola se otáčela o sto šest. Jízdní kolo jsem nechala ležet na silnici a rozběhla se do nekončících schodů. Zastavila jsem se v půlce schodiště, abych popadla dech, který mi tak moc chyběl, napila jsem se a pokračovala.
Zvládla jsem schody a zaklepala na dveře, jsou to snad ty nejstarší a nejodpornější, které jsem kdy viděla. Otevřela mi máma, která byla na odchodu a já zřejmě s ní. Hans řval jako lev, nadával, hádal se a plácal kolem sebe rukama jako racek. Pochopila jsem, že není bezpečné jen tak stát před vchodem a jednou rukou jsem popadla máminu paži. Do druhé mi Hans vrazil zbalený kurf se všemi mými věcmi. Naposledy zařval a pomalu jsme slízaly schody s těžkými kufry.
Takhke nějak jsme skončily s mámou samy.
"Ještě minutku mami!" Obmotala jsem poslední pramínek vlasů kolem kulmya nejprecizněji jak jsem uměla jsem si porovnala jednotlivé jemné kudrlinky a pořádně zalakovala. Rychle jsem seběhla ze schodů do prázdné kuchyně. "Nezapomeň svačinu, máš ji na stole" křikla na mě máma, která byla právě na odchodu. "Děk..." přerušilo mě mámino prásknutí dveří. Zkoukla jsem instagram a vyfotila strašně aesthetic fotku na snapchat, poslala jsem ji všem svým kamarádům a konečně jsem zamířila do školy.
Cesta byla náročná, asi tak jako každá cesta, po které kráčíte poprvé. Nikdy by mě nenapadlo, že do školy budu muset v holinkách. Pozorovala jsem, jak nešikovně našlapuji do kaluží a všemožného sajrajtu. (Promiňte za to slovo, ale jak jinak mám vyjádřit směs bláta, vody, štěrku a písku) Holinky se zabořovaly kamkoli jsem jen opatrně a ladně našlápla. Na rozcestí jsem si chvíli vydechla a začal neuvěřitelný slejvák. Utíkala jsem co mi nohy stačily a hopsala do jedné kaluže za druhou. Ač jsem nedoufala, dohopsala jsem do školy ještě před záčátkem vyučování. Rychlostí světla jsem ze sebe sundala vše zablácené dokonce i z obličeje jsem se vše snažila smýt ovšem marně. Dobelhala se do třídy plné ticha, které rušil jen tlumený šepot vystřídaný smíchem. Nejvíce se řehtaly ty dvě zmalované husy, které byly obklopeny 20 kluky. Už mám úhlavního nepřítele a to jsem tu teprve 2 minuty. "Co tam tak stojíš, pojď za mnou" ozvalo se vlídným hlasem. Rozhlížela jsem se kdo to asi mohl vypustit z úst a zastavila se u 4. lavice u okna, ve které seděla nevýrazná blondýnka. Pomalým krokem jsem zamířila k ní. Nemohla jsem si nevšimnout všech těch vyvalených očí, které mě probodávaly od hlavy až k patě. Konečně jsem si sedla na místo vedle blondýnky a byla jsem ráda, že mě nezačala hned vyslíchat a nechala mě aspoň vydechnout. Odložila jsem tašku na zem vedle lavice, opřela se a čekala na ohlušující tón školního zvonění.
Ahojky kuřátka🕊
Mám pro vás úplně první kapitolku mé knížky. Doufám, že se bude líbit. Papa😝
